Článek
Poprvé to řekl úplně nenápadně. Seděl na zemi v dětském pokoji, držel v ruce plastové auto a díval se z okna na zahradu. Pak se otočil na matku a pronesl větu, která jí dodnes zní v hlavě.
„Tuhle jsem měl taky, když jsem byl předtím. Ale tamtu jsem zakopal venku.“
Matka se zasmála. Brala to jako dětskou fantazii. Tříleté děti mluví v podivných větách, pletou si časy, vymýšlejí si. Jenže on nepřestal. Každý den ukazoval na stejné místo u staré jabloně a opakoval:
„Tam je. Moje stará hračka. Já ji tam dal, když jsem umřel.“
To už přestalo být roztomilé.
Rodiče se ho začali vyptávat. Odkud to ví. Kdy ji zakopal. Jak vypadal „předtím“. A odpovědi byly čím dál znepokojivější.
Tvrdil, že byl dospělý. Že měl jiný dům. Jinou maminku. Že ho přejelo auto. A že předtím, než „odešel pryč“, zakopal svou nejoblíbenější hračku, aby ji nikdo jiný neměl.
Popisoval ji přesně: kovový vláček, modrý, s odřenou střechou a prasklým kolečkem.
Takovou hračku doma nikdy neměli.
Rodiče to začali brát vážně ve chvíli, kdy chlapec dokázal popsat i věci, které nemohl znát. Starý dům, který stál na místě zahrady před desítkami let. Jméno muže, který tam kdysi bydlel. Dokonce i to, že v domě byla nehoda.
Otec se ze zvědavosti zeptal sousedů. Ti potvrdili, že na tom pozemku kdysi opravdu stál dům. A že jeho majitel zemřel při dopravní nehodě někdy v sedmdesátých letech.
Měl syna.
A ten měl sbírku vláčků.
V tu chvíli rodiče udělali něco, co později označili za nejděsivější rozhodnutí svého života. Vzali lopatu a šli k jabloni.
Chlapec je vedl. Přesně. Bez váhání. Ukázal místo asi metr od kmene.
„Tady. Trochu víc dole.“
Po pár minutách narazili na něco tvrdého. V hlíně ležela rezavá kovová krabička. Uvnitř byl starý vláček. Modrý. S odřenou střechou. A prasklým kolečkem.
Přesně takový, jaký popisoval.
Hračka byla podle odborníka vyrobena někdy v 60. letech. Nebyla moderní. Nebyla dostupná v žádném současném obchodě. A rozhodně nepatřila žádnému dítěti z posledních desetiletí.
Když ji chlapci ukázali, jen se usmál.
„To je ona. Já ji našel. Už ji mám zase.“
Od té chvíle začaly jeho „vzpomínky“ slábnout. Přestal mluvit o minulém životě. Přestal se zmiňovat o nehodě. Jméno, které dřív opakoval, zapomněl. Po pár měsících už tvrdil, že si nic nepamatuje.
Zůstala jen hračka. A pocit, že se stalo něco, co nedává smysl.
Psychologové říkají, že děti mají bujnou fantazii. Že dokážou nasát informace z okolí. Že si spojují náhodné detaily. Jenže v tomhle případě se informace prostě neměly odkud vzít. Rodina se do domu nastěhovala teprve nedávno. O historii pozemku nikdo s chlapcem nemluvil. A hračka byla skutečně zakopaná hluboko pod povrchem.
Jako by tam čekala.
Někteří odborníci na fenomén reinkarnace tvrdí, že malé děti si někdy „pamatují“ fragmenty minulých životů. Údajně do věku pěti let. Pak vzpomínky mizí. Mozek se přepne. Identita se uzavře.
A zůstane jen pocit, že něco bylo.
Rodiče dnes říkají, že nejděsivější nebyl samotný nález. Ale způsob, jakým to chlapec celé bral. Bez emocí. Bez překvapení. Jako by si jen vyzvedl něco, co mu patřilo.
Jako by se na to místo nevrátil poprvé.
A možná nejvíc zneklidňující je poslední věta, kterou tehdy pronesl, když držel vláček v ruce:
„Teď už můžu zůstat tady. Už jsem si to vyzvedl.“
