Článek
Ten den jsem čekal obyčejnou poštu. Složenky, reklamy, možná balík. Místo toho ležela ve schránce obálka, která vypadala, jako by vypadla z jiného století. Ručně psaná adresa, vybledlá známka, razítko s datem, které mi nedávalo smysl.
1995
Nejdřív jsem si myslel, že jde o nějaký vtip nebo propagační kampaň. Jenže když jsem se podíval blíž, došlo mi, že jméno odesílatele patří mému otci. Člověku, který zemřel v roce 2002.
Stál jsem několik minut v chodbě a jen zíral na obálku. Rukopis jsem poznal okamžitě. Stejným písmem mi psal vzkazy na lednici. Stejným písmem mi podepisoval omluvenky do školy. Jenže tohle nebyl vzkaz. Tohle byl dopis. A podle razítka byl odeslaný sedm let před jeho smrtí.
Adresovaný mně. Na adresu, kde jsem ale tehdy ještě vůbec nebydlel.
Bydlel jsem jinde. V jiném městě. Tenhle byt jsem koupil až o dvacet let později. Přesto na obálce stálo moje současné jméno i přesná adresa. Včetně čísla bytu.
Jako by někdo věděl dopředu, kde budu jednou žít.
Sedl jsem si a otevřel ho. Papír byl křehký, zažloutlý, voněl starým archivem. Uvnitř byl čtyřstránkový dopis. Ne formální. Ne rozloučení. Byl to osobní text, psaný tónem, který jsem si pamatoval z dětství.
„Jestli tenhle dopis čteš, znamená to, že se mi nepodařilo ti to říct osobně.“
Začal jsem cítit mrazení v zádech.
Psalo se v něm o věcech, které tehdy nemohl vědět. O mém rozvodu. O tom, že se odstěhuju z původního města. O tom, že budu pracovat s texty. O tom, že budu mít období, kdy budu mít pocit, že jsem úplně ztracený.
Byly tam věty, které se trefovaly až nepříjemně přesně:
„Budeš mít pocit, že jsi minul svůj život. Že sis vybral špatně. Ale pamatuj, že některé cesty dávají smysl až zpětně.“
Nejvíc mě ale zarazila poslední část dopisu.
„Ten byt, ve kterém teď sedíš, není náhoda. Vybral sis ho, protože tě k němu něco táhlo. Stejně jako mě kdysi.“
To už mi nebylo dobře.
Nikdy jsem nikomu neřekl, že když jsem ten byt poprvé viděl, měl jsem zvláštní pocit, že ho znám. Že jsem tam už někdy byl. Že to místo působí povědomě, i když jsem ho viděl poprvé v životě.
Dopis končil větou:
„Neptej se, jak je možné, že to víš. Některé věci se neposílají v čase náhodou.“
Zkoušel jsem to řešit racionálně. Ptát se na poště. Pátrat v archivech. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, kde se ten dopis třicet let nacházel. Nebyl v žádném systému. Neexistoval žádný záznam o přeposlání, o skladování, o chybě.
Jako by se prostě objevil.
Jediné, co mi pošťák řekl, bylo: „Občas se stane, že se dopis ztratí a pak se zázračně najde.“
Jenže třicet let?
A přesná budoucí adresa?
Od té doby mám ten dopis uložený v šuplíku. Četl jsem ho už asi desetkrát. Pokaždé v něm najdu něco nového. Větu, která mi dřív nedávala smysl, ale dnes přesně sedí.
Nejvíc mě ale děsí jedna myšlenka, kterou se snažím vytěsnit:
Co když ten dopis nečekal na doručení…
Ale čekal na mě?
A co když někde existují další dopisy, které ještě neměly přijít?
