Článek
Dům na kraji vesnice koupil Petr hlavně kvůli ceně. Starý, vlhký, po rekonstrukci, ale prázdný skoro deset let. Ideální únik z města, ideální místo na práci z domova, ideální ticho. Jediné, co ho znepokojilo už při první prohlídce, byl zvláštní zápach – něco mezi zatuchlinou, studenou vodou a kovem. Makléř to vysvětlil starými trubkami.
První noc byla klidná. Druhá taky. Třetí ráno ale Petr našel na dřevěné podlaze v chodbě mokré stopy.
Vedly od koupelny směrem k ložnici. Bosé nohy. Malé. Užší než jeho vlastní. Kapky vody mezi nimi, jako by někdo právě vyšel ze sprchy. Jenže Petr spal celou noc. Byl doma sám. A sprcha byla suchá.
Nejdřív si myslel, že je to kondenzace. Vlhkost. Že se mu to zdá. Utřel podlahu, vyvětral, šel do práce. Druhý den ráno tam byly znovu.
Tentokrát vedly jinam. Z chodby do obýváku. A končily u stěny.
Jako by se tam někdo prostě rozpustil.
Začal si všímat detailů. Voda nebyla studená. Byla vlažná. Měla stejnou teplotu jako voda ze sprchy. A stopy se nikdy neobjevily večer. Vždycky jen ráno. Mezi třetí a pátou hodinou.
Petr nainstaloval kameru na chodbu.
První noc nezachytila nic. Jen prázdný obraz. Ticho. Druhou noc se ale na záznamu objevilo něco zvláštního. Ve 3:42 ráno kamera zaznamenala lehké zamlžení obrazu. Jako by se vzduch na vteřinu zhoustl. Pak se obraz vrátil do normálu.
A ráno byly na podlaze nové stopy.
Kamera nic víc neukázala. Žádnou postavu. Žádný pohyb. Jen ten zvláštní „záblesk mlhy“, který trval přesně dvě sekundy.
Petr začal pátrat v historii domu. Zjistil, že předchozí majitel zemřel doma. Sám. V koupelně. Podle zprávy ho našli po třech dnech. Oficiální příčina smrti: srdeční selhání. Neoficiální poznámka v záznamu záchranářů: tělo bylo „nezvykle studené a mokré“.
Nikdo to dál neřešil.
Od té chvíle se stopy začaly objevovat častěji. Někdy i dvakrát za noc. Vždy bosé. Vždy mokré. Nikdy žádné otisky rukou. Nikdy žádné kapky ze stropu. Jen chodidla. Jako kdyby někdo chodil po domě po sprchování, ale neexistoval dost dlouho na to, aby byl vidět.
Jednou Petr zkusil zůstat vzhůru. Seděl v obýváku, světla rozsvícená, káva v ruce. Ve tři ráno se mu začaly zavírat oči. Ve 3:41 cítil náhlý chlad. Jako by někdo otevřel dveře do zimy.
Ve 3:42 slyšel něco, co ho donutilo vstát.
Kapání.
Tiché. Pravidelné. Jako voda stékající z vlasů na podlahu.
Šel po zvuku. Chodba byla prázdná. Ale vzduch byl vlhký. A podlaha studená. Když se rozsvítilo světlo v koupelně, kapání ustalo.
Na podlaze se objevily nové stopy.
A tentokrát byly větší.
Skoro přesně velikosti jeho nohou.
Od té noci má Petr pocit, že se v domě někdo „učí“. Jako by něco napodobovalo jeho pohyb. Jeho trasu. Jeho tělo. Stopy už nevedou náhodně. Vedou přesně tam, kudy chodí on.
Z koupelny do ložnice.
Z ložnice do kuchyně.
Z kuchyně ke dveřím.
Ale nikdy ne ven.
Nejpodivnější je poslední detail, který zatím nikomu nedokázal vysvětlit.
Když se jednou pokusil otisky sledovat bosýma nohama, cítil pod chodidly něco, co nebyla voda.
Bylo to teplé.
A dům byl v tu chvíli tichý tak, že slyšel vlastní dech.
A ještě jeden.
Cizí.
Stojící těsně za ním.
