Článek
Dům na konci Uhelné ulice měl jedno zvláštní pravidlo: nikdy nebyl úplně tichý. Petr si toho všiml hned první noc, ale nepřikládal tomu význam. Staré domy žijí vlastním životem. Praskají, vržou, dýchají. Říkal si to pokaždé, když v noci zaslechl krátké klepnutí, jako když někdo zkouší pevnost dřeva kloubem prstu. Jenže to klepnutí nikdy nepřišlo dvakrát ze stejného místa. Jednou od schodů, podruhé ze zdi u postele, jindy zpod podlahy, přímo pod jeho hlavou.
Ulice byla krátká a slepá. Tři domy, pak les, který začínal tak náhle, až to působilo nepřirozeně. Sousedi byli staří a mluvili málo. Když se jich ptal na historii domu, odpovídali vyhýbavě. Věty nikdy nedokončili. Nakonec vždy řekli totéž: „Ten dům tam prostě je.“ Byla v tom zvláštní úleva, jako by byli rádi, že otázka skončila.
První měsíc proběhl klidně. Druhý začaly sny. Vždycky se ocitl ve sklepě, přestože tam nikdy nebyl. Visely tam holé žárovky, houpaly se v průvanu a vrhaly dlouhé stíny. Vzduch byl vlhký a těžký. Petr měl pocit, že tam stojí dlouho, možná celé hodiny, ale nikdy neviděl dveře. Jen beton, stěny a podlahu, která byla studená, jako by dům spal hluboko pod zemí.
Třetí měsíc už ve snu nebyl sám. Ve tmě stála postava, shrbená, s rukama položenýma na zemi, jako by se opírala o podlahu. Neviděl obličej, jen obrys hlavy. Dýchala pomalu, spokojeně. „Je čas,“ řekl hlas, který zněl jako Petrův vlastní, jen starší a unavenější. Když se probudil, měl pocit, že mu někdo poslouchá dech.
Jednoho rána našel na schodech bláto. Vlhké stopy vedly ze sklepa až ke dveřím ložnice. Stál nad nimi dlouho, neschopen pohybu. Večer, když se setmělo, sestoupil dolů. Sklepní dveře se otevřely bez odporu. Sklep byl větší, než by měl být. Stěny mizely ve tmě a žárovek bylo víc, než si pamatoval. Všechny svítily. Uprostřed místnosti stála židle, otočená čelem ke zdi poseté rýhami, jako by se někdo snažil dostat ven jen pomocí nehtů. Mezi nimi byl vzkaz, vyrytý pečlivě, trpělivě, písmeno po písmenu: Každý dům potřebuje někoho, kdo ho poslouchá.
Za sebou uslyšel klepnutí. Tentokrát nepřišlo ze zdi ani z podlahy. Vycházelo z jeho vlastní hrudi. A dům na konci Uhelné ulice byl po dlouhé době konečně ticho.
