Článek
Poprvé si ho všimla náhodou. Šla stejnou ulicí jako každý den, z práce domů, kolem řady starých činžáků, které znala nazpaměť. A přesto měla najednou pocit, že jeden z nich tam předtím nebyl. Úzký dům s tmavou fasádou, okenice zavřené, dveře bez zvonku, bez jmenovky, bez čísla popisného.
Nevypadal opuštěně. Jen… nepatřil.
Zastavila se před ním. Všechno na tom domě bylo normální, a přesto z něj šel zvláštní pocit. Jako by pohled po něm klouzal. Jako by se ho mozek snažil ignorovat. Když se podívala přímo na dveře, měla problém udržet soustředění. Pořád měla nutkání otočit hlavu jinam.
Zkusila si dům vyfotit. Fotka se uložila, ale když ji otevřela, byl na ní jen prázdný prostor mezi dvěma domy. Jako by objektiv ten dům neviděl.
Druhý den se zeptala sousedky. „Ten dům vedle vás… kdo tam bydlí?“
Sousedka se zamračila. „Jaký dům?“
„Ten tmavý. Mezi vámi a lékárnou.“
Žena se podívala tím směrem. „Tam nikdy nic nebylo. Tam je mezera.“
Ale žádná mezera tam nebyla. Dům stál. Pevně. Hmotně. Měla pocit, že kdyby se ho dotkla, ucítila by studenou omítku pod prsty.
Začala pátrat. Otevřela mapy. Katastr nemovitostí. Staré plány města. Ulice byla zakreslená, domy očíslované. Jen jedno číslo chybělo. Přesně mezi dvěma existujícími budovami byl v dokumentech prázdný prostor. Jako by tam nikdy nic nestálo.
Jenže ona tam stála každý den.
Zkusila zazvonit. Nebyl tam zvonek. Zaklepala. Nic. Ale měla pocit, že za dveřmi někdo je. Ne slyšitelně. Spíš jako tlak ve vzduchu. Jako kdyby dům sám „čekal“.
Jednou v noci se jí zdálo, že vešla dovnitř. Dům byl mnohem větší, než vypadal zvenku. Dlouhé chodby, schodiště, které se stáčelo do tmy, místnosti bez oken, ale plné starého nábytku. A všude ticho. Ne normální ticho, ale hluboké, těžké, jako pod vodou.
Na stěnách visely fotografie lidí, které neznala. A přesto měla pocit, že se na ně dívá na někoho známého. Na tváře, které už někdy viděla. Možná v tramvaji. Možná v obchodě. Možná ve snech.
Když se probudila, měla na ruce škrábanec. Jako by se o něco odřela.
Začala si všímat, že dům reaguje. Když o něm mluvila, připadal jí blíž. Když na něj myslela, zdál se tmavší. A jednou, když se na něj dlouho dívala, měla pocit, že jedno z oken je otevřené. I když předtím byla všechna zavřená.
Uvnitř okna se něco pohnulo.
Nebyla to postava. Spíš stín. Ale stín, který měl tvar člověka. Stál tam nehybně a díval se ven. Přesně na ni.
Ten večer znovu kontrolovala mapy. Tentokrát našla něco zvláštního. V archivech z konce 19. století existovala zmínka o domě, který byl na té adrese. Patřil rodině, o které se dochovalo jen minimum informací. Poslední zápis byl krátký: „Dům opuštěn. Obyvatelé nezvěstní.“
Žádné další záznamy. Žádná demolice. Žádný prodej. Prostě zmizel z papírů.
Jako by ho někdo vymazal z reality, ale zapomněl ho odstranit z prostoru.
Od té doby si všimla ještě jedné věci. Lidé, kteří se u domu zastavili příliš dlouho, začali mizet z jejího okolí. Kolega z práce, který se smál, že „žádný dům nevidí“, dal výpověď a odstěhoval se bez rozloučení. Starší muž z ulice, který se jednou dotkl dveří, byl o pár týdnů později hlášen jako nezvěstný.
Nikdo si nepamatoval, že kdy existovali.
Jen ona.
A jednou, když šla kolem, si uvědomila něco děsivého. Mezi dvěma domy už nebylo místo pro další. Ten temný dům byl širší než dřív. Ne o moc. Jen nepatrně. Ale dost na to, aby měl pocit, že ulice se pomalu zmenšuje.
Jako by si dům bral prostor. Ne z map. Ne z katastru. Ale z reality samotné.
A že možná neexistuje proto, že by byl neviditelný.
Ale proto, že ještě není hotový. A že až bude, nebude už nikdo, kdo by si pamatoval, že tam kdy nějaká ulice byla. Jen dům. Který nikdy neexistoval. A přesto tam vždycky stál
