Článek
Fotku udělala poslední den pobytu. Stála na molu, za zády zapadající slunce, před ní tyrkysová voda a v ruce telefon. Stiskla spoušť jen tak, bez přemýšlení. Další snímek do galerie, jeden z desítek podobných. Neprohlížela si ji hned. Až večer v hotelu, když si chtěla vybrat něco na sociální sítě.
Tehdy si ho všimla.
V pozadí, kousek za ní, stála postava muže. Nebyl rozmazaný, nebyl průhledný, nebyl zvláštně nasvícený. Vypadal úplně normálně. Džíny, tmavá mikina, ruce v kapsách. Díval se přímo na ni. Nebo spíš přímo do objektivu.
Nejdřív si myslela, že je to náhoda. Někdo, kdo prošel za ní ve špatnou chvíli. Jenže pak se jí sevřel žaludek. Ten obličej znala. Až příliš dobře.
Byl to její bratr.
Zemřel před jedenácti lety při autonehodě. Pohřeb, hrob, uzavřená kapitola. Fotografie z dětství, vzpomínky, bolest, která časem otupěla. A teď stál na její fotce. Starší, než si ho pamatovala. Hubenější. Ale byl to on. Stejný pohled. Stejný tvar úst. Dokonce i jizva nad obočím.
Seděla dlouho na posteli a dívala se na displej. Zvětšovala obraz. Přibližovala. Zkoumala detaily. Postava byla ostrá. Nepůsobila jako chyba v obrazu, odlesk ani stín. Stála tam, jako by tam opravdu byla.
Ukázala fotku manželovi. Ten nejdřív mlčel. Pak řekl jen: „To není možné.“
Další den se vrátila na stejné místo. Ve stejnou hodinu. Stejné molo, stejný úhel. Udělala další fotky. Na žádné už nikdo nebyl. Jen prázdná pláž a moře.
Začala se ptát místních. Jestli si někdo pamatuje muže, který by tam často stál. Ukazovala fotku. Lidé kroutili hlavou. Nikdo ho nepoznával. Nikdo si nevzpomínal.
Až jeden starší muž v kavárně řekl něco zvláštního:
„Tady se občas objeví ti, co se vracejí jen na chvíli. Většinou si jich všimnou jen ti, kteří je znali.“
Nezeptala se ho na vysvětlení. Nechtěla slyšet odpověď.
Po návratu domů se podívala do starých alb. Na fotky svého bratra. A tehdy si všimla detailu, který ji vyděsil víc než samotná postava na dovolené. Na žádné staré fotce neměl oblečenou mikinu, kterou měl ten muž na snímku z pláže.
Ale přesně takovou mikinu našla mezi jeho věcmi, které zůstaly u rodičů. Nikdy ji nenosil. Byla koupená krátce před jeho smrtí. Nová. S cedulkou. Nikdy ji neměl na sobě.
A na fotce z dovolené ji měl poprvé.
Začala mít zvláštní sny. Zdálo se jí, že stojí na té pláži znovu. Že slyší jeho hlas, ale nevidí ho. Že jí říká, že nemohl odejít úplně. Že některá místa nejsou vázaná na čas. Jen na lidi.
Fotku nikdy nezveřejnila. Nikomu dalšímu ji neukázala. Uložila si ji do počítače, do složky bez názvu. Jen občas ji otevře. Dívá se na ni. Na sebe. Na moře. A na postavu v pozadí, která se dívá přímo na ni, jako by věděla, že jednoho dne si všimne.
A někdy má pocit, že se ten muž na fotce mění. Ne výrazně. Jen nepatrně. Jako by se jeho tvář pomalu posouvala blíž k okraji snímku. Blíž k ní.
Jako by se pokaždé, když se na fotku podívá, vracel o kousek víc. Ne do světa. Ale k ní. A že jednoho dne už nebude stát v pozadí.
Ale vedle ní. Na nové fotce. Kterou už nebude mít kdo udělat.
