Článek
Když si Jana s Petrem koupili malý domek na okraji města, těšili se hlavně na klid. Žádní sousedé, žádný hluk, jen les a stará zahrada. Dům byl levný, ale prý „s historií“. Realitní makléř to řekl s úsměvem, který tehdy považovali za roztomilý. Až později jim došlo, že to byl spíš úsměv člověka, který ví víc, než říká.
Dětskou chůvičku koupili úplnou náhodou. V místním bazaru ležela mezi starými telefony a rozbitými budíky. Stála pár korun. Jana navrhla, že ji využijí jako improvizovanou vysílačku mezi patrem a sklepem, kde Petr často pracoval. Přístroj fungoval, měl dobrý dosah a překvapivě čistý zvuk.
První noc po zapojení byla klidná. Druhou noc se ale stalo něco zvláštního.
Bylo kolem půlnoci, když Jana zaslechla z nočního stolku slabé šumění. Chůvička se sama aktivovala. Nejdřív myslela, že Petr něco upustil ve sklepě. Pak se ozval dětský hlas.
„Mami…“
Jana se posadila na posteli. V domě žádné dítě nebylo. Neměli děti, žádné návštěvy, žádné hračky. Jen oni dva.
„Petře?“ zavolala do tmy.
Z reproduktoru se ozvalo tiché zachichotání. A pak znovu hlas, tentokrát jasnější.
„Mami, já se bojím.“
Jana běžela do sklepa. Petr tam byl, seděl u stolu a měl sluchátka na uších. Nic neslyšel. Když mu chůvičku ukázala, zůstali stát v naprostém tichu. Přístroj byl zapnutý, ale už z něj nic nešlo.
Přesvědčili sami sebe, že to muselo být rušení signálu. Možná sousedi, možná jiná chůvička v okolí. Jenže problém byl v tom, že nejbližší dům byl skoro kilometr daleko.
Další noc se hlas vrátil.
Tentokrát nebyl smutný, ale rozzuřený.
„Proč jste tady?“ zašeptalo dítě. „To je můj pokoj.“
Petr zkusil chůvičku vypnout. Nešlo to. Vytáhl baterky. Přístroj ale dál šuměl a hlas pokračoval, jako by byl napojený na něco úplně jiného.
„Nechte mě spát.“
Od té chvíle se začaly dít podivné věci. Dveře v patře se samy zavíraly. Na zemi se objevovaly mokré stopy malých chodidel. Jana měla pocit, že někdo sedí na kraji postele, i když byla sama. A chůvička se zapínala každou noc přesně ve 2:17.
Vždy stejný čas. Vždy stejný hlas.
Jednou Petr neodolal a odpověděl.
„Kdo jsi?“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo: „Já tady bydlela první.“
Začali pátrat v historii domu. Našli starý článek v místních novinách z roku 1986. Psalo se v něm o požáru. V domě tehdy žila mladá matka se čtyřletou dcerou. Požár vznikl v noci. Matka přežila. Dítě ne.
Jméno dívky: Eliška.
Od té doby prý byl dům několikrát prodán. Vždy levně. Vždy s tím, že předchozí majitelé se odstěhovali náhle. Někteří bez vysvětlení. Jeden z nich skončil na psychiatrii.
Když si to Jana s Petrem spojili, bylo jim jasné, že hlas z chůvičky patří někomu, kdo nikdy neodešel.
Poslední noc byla nejhorší.
Z reproduktoru se neozval dětský hlas, ale pláč. Skutečný, zoufalý, plný bolesti. A pak věta, která jim dodnes zní v hlavě.
„Maminka mě nechala tady.“
V tu chvíli se v pokoji prudce ochladilo. Na zrcadle se objevila kresba prstem – dětská postava stojící v plamenech.
Ráno dům opustili. Nezabalili si skoro nic. Chůvičku nechali na stole.
Nový majitel prý tvrdí, že v noci slyší v domě kroky. A občas, když je úplné ticho, se z prázdného pokoje ozve dětské zašeptání.
„Mami?“
