Článek
Noční směny na dispečinku jsou většinou stejné. Ticho, občasný šum, pár rutinních hlášení, kafe za kafem. Člověk se naučí poslouchat spíš automaticky, mozek jede na půl plynu a čeká, až se něco pokazí. Většinou se ale nepokazí nic.
Ten večer byl jiný.
Krátce po půlnoci se mi na monitoru rozsvítila frekvence, kterou nikdo neměl používat. Starý kanál, dávno vyřazený z provozu. Byl tam jen šum. Nejdřív jsem si myslel, že je to rušení. Nějaký odraz signálu, technická chyba, cokoliv.
Pak se v tom šumu objevil hlas.
Slabý. Přerušovaný. Jako by někdo mluvil z hodně daleka, přes vodu nebo kov. Nešlo rozumět slovům, jen rytmus řeči. Lidský hlas. To bylo jisté.
Zvýšil jsem hlasitost. A pak jsem zamrzl.
„…slyšíš mě?“
Seděl jsem v prázdné místnosti, sám, jen světla monitorů a hučení klimatizace. Podle systému se ten signál připojoval z lokality, která už deset let neexistovala. Starý vojenský objekt, opuštěný, zasypaný, oficiálně zrušený.
Zkusil jsem odpovědět. Profesionálně. Klidně.
„Tady dispečink, identifikujte se.“
Chvíli ticho. Pak znovu ten hlas.
„Já… nevím, kde jsem. Je tu tma.“
Začalo mi být nepříjemně. Ne jako v hororu, spíš jako když něco nesedí v realitě. Jako když slyšíš kroky v bytě, i když víš, že jsi doma sám.
Podíval jsem se znovu na mapu. Signál se skutečně tvářil, že přichází z toho objektu. Místa, kam se už roky nikdo nedostal. Bez elektřiny. Bez signálu. Bez lidí.
„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.
Odpověď přišla téměř hned.
A zaznělo moje jméno.
Ne přezdívka. Ne služební označení. Moje skutečné křestní jméno, které na vysílačce nikdo nepoužívá.
Ztuhl jsem. V hlavě mi začaly naskakovat racionální vysvětlení. Někdo si dělá srandu. Hack. Narušení systému. Zpožděná nahrávka. Cokoliv. Jen ne to, co mi říkalo tělo: že tohle není normální.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se ostřeji.
Chvíle ticha. Pak:
„Já jsem tu už dlouho. Myslel jsem, že mě někdo uslyší.“
Hlas zněl unaveně. Ne vyděšeně. Ne agresivně. Spíš rezignovaně. Jako člověk, který už přestal čekat na pomoc.
Zkusil jsem ho lokalizovat přes technika. Systém ukazoval stále stejné místo. Objekt, kde podle archivů došlo před lety k nehodě. Požár. Evakuace. Několik lidí se nikdy oficiálně nenašlo. Spis uzavřený. Místo zapečetěné.
„Kolik vás tam je?“ zeptal jsem se.
„Už jen já,“ odpověděl hlas. „Ostatní přestali odpovídat.“
Začal jsem mít husí kůži. Ne proto, že by to znělo strašidelně. Ale proto, že to znělo strašně lidsky. Příliš obyčejně. Příliš skutečně.
Signál vydržel ještě asi tři minuty. Pak se začal rozpadat. Šum zesílil, hlas se rozmazal, poslední slova byla:
„Jestli mě slyšíš… tak aspoň víš, že jsem byl.“
A pak nic. Kanál se odpojil. Frekvence zhasla. Jako by tam nikdy nic nebylo.
Technici druhý den nenašli žádný záznam. V systému nebyla žádná stopa komunikace. Žádná nahrávka. Žádný přenos. Podle dat se v tu dobu na tom kanálu nic nepřipojilo.
Jen já jsem věděl, že se něco stalo.
Od té noci už ten kanál nikdy nic nezachytil. Objekt zůstává opuštěný. Zapečetěný. Bez signálu.
Ale někdy, když mám noční směnu a v místnosti je úplné ticho, slyším v šumu vysílačky něco, co připomíná dech. A pokaždé mě napadne stejná myšlenka:
Možná existují místa, odkud se nedá odejít.
A jediné, co z nich zbyde, je hlas, který doufá, že ho někdo ještě uslyší.
