Článek
Nevzniklo to náhle. Nebyl tam žádný dramatický zlom, žádná hádka, žádná velká scéna. Spíš ticho. Postupné. Nenápadné. Takové to, které si nejdřív nechceš připustit, ale někde uvnitř víš, že se něco mění.
Když mi poprvé napsala, že se s někým seznámila, byla jsem upřímně ráda. Fakt. Po těch všech špatných zkušenostech si zasloužila někoho normálního. Někoho, kdo ji bude mít rád, kdo ji nebude brát jako samozřejmost, kdo jí nebude ubližovat.
Psala mi o něm dlouhé zprávy. Jak se poznali. Jak je jiný. Jak je pozorný. Jak se s ním cítí „konečně v klidu“. Posílala mi screenshoty konverzací, hlasovky, fotky. Byla zamilovaná. A já byla ta kamarádka, co poslouchá, podporuje, fandí.
Jenže pak se začalo něco dít.
Neodpovídala hned. Dřív jsme si psaly celý den. Teď „promiň, byla jsem s ním“. Rušila naše plány, protože „se nečekaně uvidí“. Na kafe chodila s tím, že má pořád telefon v ruce, protože „čeká, až jí napíše“.
Nejdřív jsem si říkala, že je to normální. Nový vztah. Zamilovanost. Motýlci v břiše. Každý to zná. Jenže týdny se změnily v měsíce. A já jsem začala mít pocit, že jsem se v jejím životě posunula někam na okraj.
Z nejlepší kamarádky na „až bude čas“.
Když jsem jí napsala, že mi chybí, odpověděla: „Ale vždyť se přece pořád můžeme vidět.“ Jenže realita byla jiná. Všechno se muselo plánovat dopředu. Všechno bylo podmíněné tím, jestli má čas on. Jestli se mu to hodí. Jestli nejsou spolu.
A já jsem najednou měla pocit, že soupeřím. Ne s konkrétním člověkem, ale s něčím, co nikdy nemůžu vyhrát. Protože proti lásce se neargumentuje. Proti zamilovanosti nemáš šanci.
Nejhorší nebyla ani ta změna chování. Nejhorší byl ten vnitřní pocit, že už pro ni nejsem priorita. Že dřív jsem byla první, komu psala, když se něco stalo. Teď jsem byla druhá. Nebo třetí. Nebo „ozvu se později“.
A já se styděla, že mě to bolí.
Protože co mám říct? „Žárlím na tvého kluka“? „Vadí mi, že jsi šťastná“? To zní hrozně. Nechci být toxická kamarádka. Nechci jí brát radost. Nechci, aby si musela vybírat.
Jenže zároveň nechci zmizet.
Postupně jsem si všimla, že už jí neříkám tolik věcí. Že si některé věci nechávám pro sebe, protože vím, že by stejně odpověděla až za několik hodin. Nebo by byla myšlenkami jinde. U něj.
A tak se mezi námi vytvořila vzdálenost. Ne vyloženě chlad. Spíš ticho, které se rozšiřuje.
Když se vidíme, je pořád milá. Smějeme se. Povídáme si. Ale už to není stejné. Není tam ta intenzita. Ta jistota, že tu pro sebe máme vždycky místo. Teď je to spíš: pokud zbyde čas, pokud se to hodí, pokud nebude s ním.
A já se ptám sama sebe, jestli je to normální. Jestli je to jen součást dospívání. Nebo jestli prostě některá přátelství nejsou stavěná na to, aby přežila moment, kdy přijde někdo důležitější.
Možná jsem jen kapitola. Ne celý příběh.
Možná je v pořádku, že se lidé posouvají. Že vztahy se mění. Že kamarádka už není střed vesmíru, když přijde partner. Možná je to přirozené. A možná to prostě bolí, i když je to normální.
Protože ztratit kamarádku neznamená, že se přestanete bavit. Znamená to, že přestanete být samozřejmostí v životě toho druhého. A to je někdy bolestivější než hádka.
Neztratila jsem ji úplně. Jen jsem ji ztratila trochu. A právě to „trochu“ je na tom to nejtěžší. Protože nemám právo truchlit. Ale uvnitř cítím, že něco důležitého skončilo. Potichu. Bez rozloučení. Jen proto, že někdo jiný se stal důležitějším. A já jsem zůstala na seznamu… až po něm.
