Článek
Když mi to řekla, měla jsem pocit, že se zastavil čas. Seděly jsme na lavičce před školou, mluvily o úplných blbostech – o testu z matiky, o učitelce, o klukovi z vedlejší třídy. A pak to z ní najednou vypadlo. Úplně mimochodem. Jako by říkala, že si zapomněla svačinu.
Jenže já jsem ztuhla.
Nikdy jsem nikoho tak blízkého, kdo by byl na potratu, neznala. Do té doby to pro mě bylo něco abstraktního. Něco, o čem se hádají dospělí v televizi. Něco, co se řeší v článcích, v diskuzích, v cizích příbězích.
A najednou to sedělo přede mnou. Moje kamarádka. Holka, se kterou si píšu každý den. Se kterou se směju. Se kterou sdílím úplně všechno.
A já jsem nevěděla, jak reagovat.
První myšlenka byla: mám říct „to je mi líto“? Ale je to správně? Co když to pro ni nebylo smutné rozhodnutí? Co když se jí ulevilo? Co když je ráda, že to má za sebou?
Tak jsem neřekla nic. Jen jsem kývla hlavou a zeptala se: „A jak se cítíš?“
Řekla, že neví. Že je unavená. Že má pocit prázdna. Že se jí střídají emoce. Chvíli má pocit, že udělala správnou věc, a pak se jí chce brečet bez důvodu. Že se cítí divně ve vlastním těle. A že vlastně ani neví, co ode mě potřebuje.
A to je přesně ono. Já taky nevím, co mám dělat.
Nechci ji litovat. Nechci z ní dělat oběť. Nechci ji vyslýchat. Nechci se ptát na detaily, které ji můžou bolet. Ale zároveň mám strach chovat se úplně normálně, jako by se nic nestalo. Jako bych tím říkala, že to, co prožila, nebylo důležité.
Je to zvláštní pocit. Jako bych chodila po minovém poli. Každé slovo může být špatně. Každá otázka moc. Každé mlčení málo.
Navíc nevím, co si vlastně myslím já sama. Nikdy jsem nad potratem nepřemýšlela osobně. Vždycky to byla jen teorie. „Kdyby se to stalo mně, asi bych…“ Jenže teď se to nestalo mně. Stalo se jí. A já si uvědomuju, že můj názor vlastně vůbec není důležitý.
Důležitá je ona.
Ale i tak mám v hlavě chaos. Část mě má strach. Protože to najednou není vzdálené téma. Najednou vidím, jak snadno se to může stát. Jak rychle se může život otočit. Jak jedna situace může změnit všechno.
A část mě je bezmocná. Protože bych jí chtěla pomoct. Nějak jí ulevit. Něco říct, co jí bude dávat smysl. Jenže nic takového neexistuje. Neexistuje správná věta, která to „spraví“.
Nejhorší je, že o tom nemůžu mluvit skoro s nikým. Ona to nechce říkat doma. Nechce, aby to věděli ve škole. Nechce, aby se to rozkecalo. A já to respektuju. Ale znamená to, že ten příběh nosím v sobě sama. A někdy mám pocit, že je to těžké i pro mě. Ne proto, že by to bylo „o mně“. Ale protože nevím, kam s těmi pocity.
Najednou se na ni dívám jinak. Ne horší. Ne divně. Spíš citlivěji. Všímám si maličkostí. Když je zamlklá. Když se směje až moc. Když je podrážděná. Když mlčí déle než obvykle.
A pořád přemýšlím: mám se ptát? Nebo ji nechat být? Mám to téma otevírat? Nebo čekat, až začne ona?
Bojím se dvou věcí. Že když se nebudu ptát, bude mít pocit, že mě to nezajímá. A že když se ptát budu, budu ji nutit vracet se k něčemu, co ji bolí.
Tak zatím dělám jediné, co umím. Jsem tam. Píšu jí. Posílám jí blbosti. Sedím s ní. Směju se s ní. Někdy mlčíme. Někdy mluvíme o úplných kravinách. A někdy mi sama řekne, že má špatný den. A já jí jen napíšu: „To je v pohodě. Nemusíš být v pohodě.“
Možná to zní málo. Možná bych měla dělat víc. Být chytřejší. Mít lepší slova. Ale začínám chápat, že někdy není potřeba říkat vůbec nic zásadního. Že někdy stačí nedělat z věcí drama. A zároveň je neignorovat.
Nechci ji definovat tím, co se stalo. Nechci, aby byla „ta holka, co šla na potrat“. Chci, aby byla pořád moje kamarádka. Se stejným humorem. Se stejnými sny. Se stejnými problémy jako dřív.
Jen s jednou zkušeností navíc. Která je těžká. Která je intimní. Která patří hlavně jí.
A možná se k ní mám chovat úplně nejjednodušeji: tak, jak bych chtěla, aby se někdo choval ke mně, kdybych prožila něco, co mě zmate, bolí a nejde vrátit. Bez souzení. Bez chytrých rad. Bez nátlaku.
Jen s tím, že v tom není sama. A že i když nevím přesně, co říct, tak jsem tady. A nikam nejdu.
