Článek
Nikdo nikdy neřekne: máš akné, tak asi procházíš hormonálním chaosem, stresem, genetickou loterií nebo pubertou. Ne. Automaticky se předpokládá, že jsi něco udělala špatně. Že kdybys byla „lepší verze sebe sama“, tvoje pleť by spolupracovala. Akné se nebere jako biologický proces, ale jako důkaz špatné péče o sebe. Jako vizuální potvrzení toho, že nejsi dost dobrá.
Pamatuju si přesně ten pohled lidí. Ten rychlý sken obličeje, než vůbec stihnu něco říct. Jako by si v hlavě dělali seznam: čelo – špatné, brada – špatné, tváře – špatné. A někde mezi tím si už vytvářeli obrázek mé osobnosti. Holka s akné = holka, co se o sebe nestará. Holka s akné = holka, co je líná. Holka s akné = holka, co je „trochu zanedbaná“.
Nikdo nevidí, kolik času trávím v koupelně. Kolik peněz jsem nechala v lékárnách, drogeriích a u dermatologů. Kolik mastí, vodiček, sér, krémů, gelů a čističů jsem na sebe už napatlala. Kolik večerů jsem strávila nad zrcadlem s pocitem, že moje pleť je projekt, který se mi nedaří dokončit.
Místo toho slyším rady. Ty nevyžádané, samozřejmě. „A myješ si obličej?“ „Zkus se nelíčit.“ „Nejez tolik sladkého.“ „To máš z mobilu.“ „To máš ze stresu, tak se nestresuj.“ „Zkus přírodní kosmetiku.“ „Zkus nepřírodní kosmetiku.“ „Zkus detox.“ „Zkus neřešit to.“
Je fascinující, že když má někdo zlomenou nohu, nikdo mu neřekne: asi jsi šla blbě. Když má někdo migrénu, nikdo mu neřekne: tak se prostě rozhodni, že tě nebude bolet hlava. Když má někdo ekzém, nikdo mu neřekne: asi se nemyješ. Ale když máš akné, první reakce je vždycky: co děláš špatně?
Akné je jeden z mála zdravotních problémů, který se bere jako osobní vina. Jako by moje pleť byla přímý odraz mé disciplíny, hygieny a životního stylu. Jako by pupínek byl trest. Jako by moje tělo říkalo: tahle holka si to nezaslouží mít hezké.
Nejhorší je, že tomu časem začneš věřit. Začneš se dívat na sebe očima ostatních. Začneš se cítit špinavá, i když se myješ dvakrát denně. Začneš se cítit líná, i když se snažíš víc než většina lidí kolem tebe. Začneš se cítit zanedbaná, i když se staráš o pleť víc než o cokoliv jiného.
Najednou se tvoje identita smrskne na stav kůže. Nejsi holka, co má smysl pro humor. Nejsi holka, co ráda píše. Nejsi holka, co má sny, názory a osobnost. Jsi holka s akné. Holka, co má „problémovou pleť“. Holka, co by se sebou měla něco dělat.
A pak přijde ta největší ironie: čím víc se snažíš být „čistá“ a „správná“, tím víc se kontroluješ. Tím víc se stresuješ. Tím víc se pozoruješ. Tím víc se hodnotíš. A tím víc se akné zhoršuje. Protože stres, stud a tlak jsou přesně ty věci, které pleti vůbec nepomáhají.
Ale to nikoho nezajímá. Zajímá je jen výsledek. Povrch. Obraz. To, co je vidět na první pohled. Nikdo se neptá, jak se cítím. Ptají se, jestli už jsem zkoušela tu novou značku. Nikdo se neptá, jestli mi to psychicky ničí sebevědomí. Ptají se, jestli piju dost vody.
Když máš akné, nejsi jen člověk s pletí. Jsi projekt k opravě. Jsi někdo, koho je potřeba „dát dohromady“. Jsi chodící připomínka toho, že krása je povinnost a že kdo ji nesplňuje, musí se aspoň omlouvat.
A tak se omlouvám. Za svůj obličej. Za své hormony. Za svou genetiku. Za stres. Za pubertu. Za dospívání. Za to, že moje tělo nefunguje esteticky. Za to, že vypadám jako někdo, kdo se o sebe nestará, i když se starám až příliš.
Možná největší absurdita akné není to, že existuje. Ale to, co si o lidech s akné automaticky myslíme. Že jsou špinaví. Líní. Nedbalí. Nezodpovědní. Méně atraktivní. Méně hodnotní. Jako by stav kůže byl charakterová vlastnost.
A přitom je to jen kůže. Orgán. Biologie. Chemie. Hormony. Proces. Nic víc. Jenže v kultuře, kde se krása bere jako morální povinnost, je každá odchylka vnímána jako osobní selhání.
Takže když máš akné, nejsi nemocná. Nejsi ani špinavá. Ani líná. Jen žiješ v těle, které se odmítá chovat podle reklamních standardů. A to je v dnešním světě asi ta největší provokace. Protože realita pleti je pořád mnohem méně přijatelná než iluze dokonalosti. A problém nikdy nebyl v pupínkách. Problém byl v tom, co si o nich myslíme.
