Článek
Když mi napíše „ahoj“, analyzuju to celý den. A myslím tím opravdu celý. Ne tak jako „haha, trochu nad tím přemýšlím“. Myslím tak, že se mi v hlavě rozjede interní vyšetřování hodné FBI, CIA a tří terapeutů dohromady. Jedno slovo. Čtyři písmena. Bez smajlíku. Bez vykřičníku. Bez kontextu. A já z toho udělám existenciální problém.
Všechno to začíná v momentě, kdy se mi objeví notifikace. Srdce se mi zastaví, ruce se mi orosí, mozek se vypne. Otevřu zprávu. A tam jen: „Ahoj.“ Tečka. Konec. Žádné „jak se máš“, žádné „co děláš“, žádné pokračování. Jen „ahoj“. A já tam sedím a říkám si: co tím sakra myslí?
První fáze: euforie. On mi napsal! Sám! Dobrovolně! Bez nátlaku! To musí něco znamenat. Určitě na mě myslí. Určitě mě má rád. Určitě si uvědomil, že jsem láska jeho života a tohle je začátek našeho romantického příběhu, který jednou budu vyprávět vnoučatům.
Druhá fáze (cca po pěti minutách): pochybnosti. Proč jen „ahoj“? Proč ne „ahoj, jak se máš“? Nebo „ahoj, chyběla jsi mi“? Proč tak krátké? Není to odtažité? Není to studené? Nezní to spíš jako když vám píše spolužák, co si chce opsat úkol?
Třetí fáze: lingvistická analýza. Píše „ahoj“ s malým a? Píše to vždycky takhle? Píše jiným lidem „Ahoj“ s velkým A? Co když velké A znamená větší zájem? Co když malé a znamená, že jsem jen jedna z mnoha? Proč tam není smajlík? Nenávidí smajlíky, nebo nenávidí mě?
Začnu porovnávat. Otevřu staré konverzace. Scrolluju zpátky jak archeolog v digitálních ruinách. Minule napsal „ahoj :)“. Teď jen „ahoj“. Takže něco se změnilo. Co? Je smutný? Je naštvaný? Má špatný den? Nebo jsem já ten špatný den?
Mezitím samozřejmě neodpovídám. Protože nemůžu. Jak bych mohla odpovědět, když ještě nemám kompletní psychologický profil jeho aktuální nálady? Sedím s mobilem v ruce, ale místo psaní provádím vnitřní brainstorming. „Ahoj“ znamená buď: mám tě rád. Nebo: nudím se. Nebo: chci být slušný. Nebo: píšu ti ze zvyku. Nebo: omylem jsem klikl na tvé jméno.
Čtvrtá fáze: paranoia. Co když to poslal omylem? Co když to bylo určené někomu jinému? Co když má rozepsaných deset chatů a já jsem jen jedna z položek v seznamu? Co když to není osobní vůbec a já tady mezitím stavím emocionální chrám z jedné slabiky?
Pátá fáze: sebehodnota. Jasně. Kdyby mě měl opravdu rád, napsal by víc. Kdyby mě chtěl, dal by si záležet. Kdybych byla zajímavější, napsal by třeba vtip. Takže problém jsem já. Samozřejmě. Jako vždy. Jedno „ahoj“ a já jsem schopná zpochybnit celou svou existenci, osobnost i účes.
A to nejlepší? Když už mu konečně odpovím. Po hodině. Po dvou. Po kompletní analýze, konzultaci s kamarádkami a třech scénářích budoucnosti. Napíšu zpátky taky „ahoj“. Protože nic lepšího ze sebe nedostanu. Po celodenním psychickém rozkladu odpovím stejným slovem, se kterým on začal. Ironie level vesmír.
On pak napíše normálně dál. Třeba „co děláš?“ A já si v tu chvíli uvědomím, že celá moje mentální operace byla úplně zbytečná. Že to „ahoj“ nebyl skrytý kód, signál ani test. Že to byl prostě pozdrav. Obyčejný. Lidský. Bez hlubšího významu.
Jenže můj mozek to samozřejmě odmítá přijmout. Protože proč by něco bylo jednoduché, když to může být komplikované? Proč by to bylo jen „ahoj“, když to může být symbol mého milostného osudu?
Takže příště, až mi zase napíše „ahoj“, budu dělat to samé. Zase to budu analyzovat. Zase budu řešit tón, délku, kontext, minulost, budoucnost i vesmírné vibrace. Zase budu předstírat, že jsem v pohodě, zatímco uvnitř budu emocionální detektiv v pubertální krizi.
A možná je to tak v pořádku. Možná k tomu patří. Když se vám někdo líbí, obyčejná slova mají neobyčejnou váhu. Jedno „ahoj“ dokáže rozbít celý den. A to je asi ten největší důkaz, že v tom nejsou žádná písmena. Ale city. A ty, bohužel, nikdy nepřijdou s manuálem.
