Článek
Krvácím každý měsíc. Doslova. Krev. Z těla. Z místa, které je zároveň sexualizované, mystifikované i tabuizované. A přesto se o tom mluví tak, jako by šlo o nějaký drobný technický problém. Něco mezi rýmou a bolestí hlavy. Něco, co se má „přežít“, „neřešit“ a ideálně vůbec nezmiňovat.
Je fascinující, že můžu nahlas říct, že mám sex, ale nemůžu nahlas říct, že krvácím. Můžu sdílet detaily vztahů, orgasmy, zlomená srdce i psychické breakdowny, ale říct „mám menstruaci“ pořád zní jako společenský prohřešek. Jako něco nevhodného. Příliš intimního. Příliš reálného.
Neříkáme „krvácím“. Říkáme „mám to“. Jako by samotné slovo bylo nebezpečné. Jako by krev přestala existovat, když ji přejmenujeme. Jako by se tělo dalo obejít jazykem. Eufemismy místo reality. Kódy místo pravdy. Šepot místo normální věty.
Když krvácím, nemám se tvářit, že krvácím. Mám se tvářit, že jsem v pohodě. Že fungují. Že pracuju. Že studuju. Že sportuju. Že se směju. Že jsem produktivní. Že mě nic nebolí. Že se nic neděje. I když se mi stahuje břicho, motá hlava, bolí záda a mám pocit, že mi tělo jede na nouzový režim.
Krvácím, ale nesmím být slabá. Krvácím, ale nesmím si stěžovat. Krvácím, ale nesmím to používat jako „výmluvu“. Krvácím, ale očekává se ode mě stejný výkon, stejná energie, stejný úsměv. Jako by krev byla jen kosmetický detail, ne biologická realita.
Nejvíc absurdní je, že menstruace je jeden z nejběžnějších procesů na planetě. Polovina lidstva. Desítky let života. Tisíce dní. Miliony litrů krve. A přesto je to téma, které se pořád tváří jako něco okrajového. Jako by šlo o vzácnou poruchu, ne o základní fungování těla.
Reklamy ukazují modrou tekutinu místo krve. Usměvavé ženy v bílých kalhotách, které skáčou po louce, jako by právě nekrvácely z dělohy. Nikde žádná bolest. Nikde žádné křeče. Nikde žádné sraženiny. Nikde žádná únava. Jen „svěžest“. Jako by menstruace byla marketingový koncept, ne fyzický proces.
Krvácím, ale mám se tvářit, že jsem čistá. Že nic necítím. Že nic necítím ani fyzicky, ani psychicky. Že moje tělo neexistuje. Že je průhledné. Neviditelné. Bez tekutin. Bez pachů. Bez bolesti. Bez chaosu.
A pak je tu ta ironie: o sexu se mluví všude. Na billboardech. V seriálech. V reklamách. V hudbě. V podcastech. Vtipkujeme o polohách, o orgasmech, o velikostech, o výkonech. Sex je veřejný. Menstruace je tajná.
Přitom bez menstruace by nebyl ani ten sex. Nebyla by plodnost. Nebyl by cyklus. Nebyla by reprodukce. Nebyla by „ženskost“, kterou se tak rádi oháníme. Ale jakmile tělo začne fungovat doopravdy, stává se nepohodlným. Neestetickým. Nehodícím se do obrazu.
Krvácím každý měsíc a svět se tváří, že to neexistuje. Jako by ženské tělo bylo v pořádku jen tehdy, když nekrvácí, nepotí se, nenafukuje, nemá bolesti a nepřipomíná, že je živé. Jakmile začne fungovat, stává se problémem.
Největší lež je, že menstruace je „normální“, ale zároveň se o ní nesmí mluvit normálně. Normální je mít ji, ale nenormální je ji pojmenovat. Normální je krvácet, ale nenormální je říct „je mi špatně, protože krvácím“. Normální je trpět, ale nenormální je to přiznat.
Takže krvácím potichu. V koupelně. Na záchodě. V kabince. S vložkou schovanou v ruce. S tamponem v kapse. S bolestí pod mikinou. S únavou za úsměvem. Jako by šlo o něco, co by nemělo uniknout na veřejnost. Jako by moje tělo bylo trapné.
Krvácím každý měsíc a stejně se tváříme, že to neexistuje. Protože krev připomíná, že nejsme jen estetické objekty. Že nejsme jen tváře, prsa a stehna. Že jsme těla. Organismy. Maso. Hormony. Tekutiny. Procesy.
A možná právě proto je menstruace tak nepohodlná. Ne proto, že by byla nechutná. Ale proto, že je příliš skutečná. Příliš fyzická. Příliš nevyretušovatelná. Příliš lidská.
Krvácím každý měsíc. A největší absurdita není to, že to dělám. Největší absurdita je, že jsem se naučila chovat se, jako by to nebylo hodné řeči. Jako by moje krev byla něco, co by mělo zůstat tajemstvím. I když je to jedna z nejzákladnějších pravd o mém těle. A o životě vůbec.
