Článek
Les mezi vesnicemi Kamenice a Dolní Lhota místní nazývají prostě „Ten les“. Nemá oficiální jméno, žádnou turistickou značku ani informační tabuli. Přesto o něm ví každý v okolí. Ne kvůli krásné přírodě, ale kvůli pověstem, které se s ním táhnou už desítky let. Lidé tvrdí, že kdo do něj vstoupí, vrátí se změněný. A někteří se prý nevrátí vůbec.
Na první pohled působí zcela obyčejně. Husté smrky, mech, úzké pěšiny a ticho, které je pro les typické. Jenže podle svědků má to ticho zvláštní kvalitu. „Není to klid. Je to prázdno,“ popisuje třicetiletý Michal, který se tam vydal se dvěma kamarády na víkendový výlet. „Jako kdyby tam nebyli ptáci, hmyz, nic. Jen my a stromy.“
Právě Michalovo svědectví patří k těm nejznámějším. Tvrdí, že po hodině chůze začali mít pocit, že se motají v kruhu. Navigace v mobilu přestala fungovat, signál zmizel a kompas ukazoval pokaždé jiný směr. „Začali jsme slyšet kroky za sebou,“ říká. „Mysleli jsme, že nás někdo sleduje. Když jsme se otočili, nikdo tam nebyl.“
Podle jeho slov se jim změnil i vjem času. Měli pocit, že v lese strávili maximálně dvě hodiny. Když se ale konečně dostali zpátky na silnici, zjistili, že je pryč skoro celý den. Hodinky ukazovaly o pět hodin víc, než čekali. „Nechápali jsme to. Nemohli jsme tam být tak dlouho,“ tvrdí Michal.
Ještě podivnější je výpověď starší ženy paní Aleny, která se v lese ztratila před patnácti lety při sběru hub. Našli ji až po dvou dnech v šoku, dehydrovanou a dezorientovanou. Dodnes si prý pamatuje, že slyšela hlasy. „Volaly na mě. Znaly moje jméno,“ řekla později novinářům. „Měla jsem pocit, že mě les nechce pustit.“
Od té doby se u ní objevily úzkosti a problémy se spánkem. Tvrdí, že se jí zdá o stromech, které se hýbou, a o cestách, které nikam nevedou. Psychologové její stav vysvětlují traumatem, ale sama Alena je přesvědčená, že v lese zažila něco, co se nedá popsat slovy.
Podobných příběhů existují desítky. Turisté mluví o zvláštních zvucích, o pocitu, že jsou pozorováni, o náhlých změnách teploty i o tom, že se jim vybíjejí baterie v přístrojích. Někteří tvrdí, že v lese slyšeli vlastní hlas, i když byli sami. Jiní zas popisují silný tlak v hlavě a pocit, že ztrácejí vzpomínky.
Nejkontroverznější případ se stal v roce 2008, kdy se skupina čtyř studentů rozhodla v lese přespat. Ráno se ale z tábora vrátili jen tři. Čtvrtý, devatenáctiletý Tomáš, zmizel beze stopy. Policie ho hledala několik týdnů, ale nenašla žádné tělo, žádné oblečení, žádný důkaz. Jeho kamarádi tvrdili, že v noci slyšeli, jak se vzdaluje, prý za nějakým světlem mezi stromy.
„Mysleli jsme, že si šel odskočit,“ vypověděl jeden z nich. „Ale už se nevrátil. A my jsme měli pocit, že něco v tom lese se raduje.“ Vyšetřování bylo později odloženo jako neobjasněné zmizení.
Skeptici samozřejmě tvrdí, že jde o kombinaci strachu, sugesce a orientační dezorientace v hustém terénu. Les je prý magnetem pro lidskou fantazii, zvlášť když se o něm vyprávějí děsivé historky. Psychologové upozorňují, že v prostředí bez známých orientačních bodů může mozek snadno vytvářet iluze a zkreslení reality.
Jenže pak jsou tu detaily, které nesedí. Shodné popisy ticha, pocitu sledování, ztráty času. Lidé, kteří se neznají, popisují téměř identické zážitky. A hlavně – všichni tvrdí jednu věc: že se z lesa vrátili jiní.
„Předtím jsem byla klidný člověk,“ říká mladá žena Lucie, která se do lesa vydala jen ze zvědavosti. „Teď mám pocit, že něco ve mně zůstalo. Jako kdybych tam nechala kus sebe. Nebo si naopak něco přinesla zpátky.“
Místní do lesa nechodí. Starousedlíci varují děti, aby se mu vyhýbaly, a myslivci tvrdí, že zvěř se jeho středu vyhýbá obloukem. „Ten les není zlý,“ říká jeden z nich. „Ale není ani normální. Jako by tam platila jiná pravidla.“
Ať už jde o psychologický efekt, přírodní anomálii nebo něco, co zatím neumíme pojmenovat, jedno je jisté: Les mezi Kamenicí a Dolní Lhotou má pověst místa, odkud se lidé nevracejí stejní. A ti, kteří se odváží vstoupit hlouběji, si často kladou stejnou otázku – jestli se z něj vůbec vrátí úplně.
