Článek
Když jsem si zakládala účet, byla jsem sama. Ne ta romantická samota z filmů, ale ta obyčejná, trapná, školní. Holka, co stojí u okna o přestávce a dělá, že píše zprávu. Holka, co jde domů a projíždí cizí životy. Chtěla jsem být vidět. Chtěla jsem, aby někdo věděl, že existuju. Začala jsem přidávat fotky, nejdřív opatrně. Pak víc odvážně. Naučila jsem se úhly, světlo, filtry i to, jak napsat popisek, který zní spontánně, ale ve skutečnosti ho přepisuju desetkrát.
První stovka sledujících byla euforie. Každé nové číslo mě hřálo víc než jakákoli pochvala ve škole. Najednou jsem nebyla ta tichá holka ze zadní lavice. Byla jsem někdo. Lidi mi psali, že jsem krásná, inspirativní, že by chtěli být jako já. Smála jsem se tomu, ale potají jsem tomu chtěla věřit.
Dnes mám přes dva tisíce sledujících. Vím, kdy přidat fotku, aby měla dosah. Vím, jaké téma vyvolá reakce. Vím, jak se tvářit přirozeně. Jen nevím, jak být přirozená doopravdy. Když brečím, nebrečím online. Když se hádám s rodiči, když mi někdo ublíží, když dostanu pětku z testu a mám pocit, že jsem selhala, nedám to do stories. Místo toho přidám selfie s popiskem o tom, jak je důležité mít se ráda. Ironie je, že tomu sama nevěřím.
Nejhorší jsou večery. Ležím v posteli, mobil mi svítí do obličeje a já projíždím zprávy. Desítky notifikací. Reakce na moje fotky. Kluci, co mi píšou, že jsem dokonalá. Holky, co se ptají, jak si dělám vlasy. A já bych přitom chtěla jen jednu zprávu, která by zněla: Jsi v pohodě? Opravdu. Bez srdíček, bez ohně, bez očekávání další fotky.
Ve škole si myslí, že jsem sebevědomá. Učitelky říkají, že mám potenciál. Spolužačky si občas šeptají, že mám štěstí, protože mám „dosah“. Jenže dosah není objetí. Počet sledujících není kamarádství. Když jsem měla narozeniny, přálo mi skoro sto lidí online. Ve skutečnosti jsem slavila jen s rodinou. A i tam jsem byla víc myšlenkami u toho, jakou fotku z oslavy vyberu.
Někdy si říkám, jestli jsem si tu samotu nevytvořila sama. Místo abych šla ven, zůstala jsem doma a plánovala obsah. Místo dlouhých rozhovorů jsem odpovídala rychlými emoji. Místo toho, abych někomu řekla, že mě něco trápí, napsala jsem citát o síle. Je jednodušší být silná na internetu než zranitelná ve skutečnosti. Online můžu smazat komentář, zablokovat člověka, upravit fotku. Ve skutečném světě nic z toho nejde.
Možná jsem závislá na tom pocitu, že mě někdo sleduje. Že mě někdo chce vidět. Jenže čím víc očí na mě míří, tím víc se bojím ukázat pravdu. Co když by zjistili, že nejsem tak vyrovnaná, jak působím? Co když by zjistili, že občas nezvládám školu, že si připadám obyčejná, že závidím vlastním sledujícím jejich opravdové kamarádky?
Nejvíc mě děsí představa, že bych účet smazala. Jako bych smazala samu sebe. Kdo bych byla bez těch dvou tisíc lidí? Zůstala by jen holka, která se bojí oslovit spolužačku, aby si k ní přisedla. Holka, která neumí říct, že ji něco bolí.
A tak dál přidávám fotky. Dál sbírám lajky. Dál buduju obraz sebe sama, který je hezčí než realita. Jenže někde mezi filtry a algoritmem jsem ztratila místo, kde bych mohla být jen já. Bez pózy. Bez publika. Bez strachu, že když ukážu slabost, přestanu být zajímavá.
Mám dva tisíce sledujících. Ale když se mi chce brečet a potřebuju slyšet, že to bude dobré, nevím, komu zavolat. A to je číslo, které mě děsí víc než jakýkoli pokles dosahu.
