Článek
Kdybych měla být upřímná, tak nejsem ve vztahu proto, že bych potkala „toho pravého“. Jsem ve vztahu proto, že jsem už nezvládala ticho. Prázdný byt. Večery bez zpráv. Víkendy bez plánů. Ten zvláštní pocit, že život běží dál a já stojím někde na kraji a dívám se, jak si všichni ostatní někoho našli.
On je hodný. To je na tom to nejhorší. Kdyby byl toxický, zlý nebo manipulativní, měla bych aspoň výmluvu. Mohla bych říct: „Musím odejít, ubližuje mi.“ Jenže on mi neubližuje. On je milý. Stabilní. Spolehlivý. Takový ten typ, o kterém by mi kamarádky řekly: „Toho si važ.“
A já si ho vážím. Jen ho nemiluju.
Ze začátku jsem si říkala, že to přijde. Že se zamiluju postupně. Že láska není film, ale proces. Že motýlci jsou přeceňovaní a důležitější je bezpečí. Tak jsem zůstávala. Přes první pochybnosti. Přes první momenty, kdy jsem si všimla, že se mi po něm vlastně ani nestýská.
Nechyběl mi on. Chyběla mi představa, že bych zase byla sama.
Začala jsem si všímat zvláštních věcí. Že mi nevadí, když se nevidíme. Že mi vlastně vyhovuje, když je zaneprázdněný. Že když mi napíše, neucítím radost, ale spíš povinnost odepsat. Že se přistihnu, jak se dívám na jiné páry a říkám si: „Takhle bych to chtěla cítit.“
Ale pak přijde večer, kdy ležím vedle něj, poslouchám jeho dech a říkám si: aspoň tu někdo je.
A tady je ta nepopulární pravda, kterou si moc lidí nepřizná: někdy nejsme ve vztahu z lásky, ale ze strachu. Ze strachu z prázdna. Ze strachu z vlastních myšlenek. Ze strachu, že když budeme sami, potvrdíme si, že jsme nevybratelní. Nechtění. Nezajímaví.
Společnost nás učí, že být single je přechodný stav. Že je to něco, co máš „vyřešit“. Že když jsi dlouho sama, je s tebou asi něco špatně. A tak se začneš dívat kolem sebe ne očima „koho chci“, ale „kdo je k dispozici“.
Najednou nevybíráš z touhy, ale z paniky.
A to je přesně to, co se mi stalo. Nezamilovala jsem se do něj. Přijala jsem ho jako řešení problému jménem samota. Jako náplast. Jako důkaz, že ještě patřím do světa vztahů. Že nejsem ta holka, co chodí všude sama a předstírá, že jí to nevadí.
Jenže ono jí to vadí. Strašně.
A tak se držím někoho, koho vlastně necítím tak hluboko, jak bych chtěla. Plánuju budoucnost, která mě nevzrušuje. Říkám „miluju tě“ s malým stažením v žaludku, protože vím, že ta věta není úplně pravda.
Nejsem nešťastná. Ale nejsem ani šťastná.
Jsem někde mezi. V pohodlné prázdnotě. V emočním kompromisu. V bezpečné verzi života, která nebolí, ale ani nenaplňuje.
A nejhorší na tom je, že čím déle to trvá, tím těžší je odejít. Protože už nejde jen o mě. Už jsou v tom zvyky. Plány. Fotky. Společné věci. Společná budoucnost, kterou někdo opravdu chce.
A já si říkám: mám právo odejít jen proto, že necítím dost?
Mám právo zranit hodného člověka kvůli pocitu, který možná ani neexistuje?
Nebo je dospělost právě o tomhle – že se smíříš s tím, co je „dost dobré“, a přestaneš čekat na filmovou lásku?
Jenže pak přijde další večer, kdy sedím vedle něj a cítím se sama i ve dvou. A dojde mi, že možná není horší věc než nebýt sama… ale cítit se tak.
Možná se do vztahu nutím jen proto, abych nebyla sama.
A možná tím jen odkládám ten moment, kdy budu muset být opravdu upřímná. K němu. Ale hlavně k sobě.
