Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát něco takového. Vždycky jsem si říkla, že až k tomu dojde, budu si jistá. Že to poznám. Že budu chtít. Že se budu cítit dospělejší, silnější, klidnější.
Jenže realita byla úplně jiná.
Bylo mi šestnáct. Měla jsem kluka, byla jsem zamilovaná, nebo jsem si to aspoň myslela. Všude kolem mě se o tom mluvilo. Ve třídě. Na TikToku. V seriálech. Kamarádky už „měly zkušenosti“. Já byla pořád ta poslední. Ta, co ještě nic.
Ne že by mě někdo přímo nutil. Ale tlak tam byl. Tichý. Neustálý. Ve větách typu:
„Už jste spolu dlouho.“
„Tak kdy už?“
„Neboj, poprvé je to vždycky trochu divné.“
A já nechtěla být divná. Nechtěla jsem být ta, co zaostává. Ta, co se bojí. Ta, co pořád čeká.
Tak jsem si řekla, že jsem připravená. I když jsem uvnitř cítila spíš nervozitu než touhu. Spíš strach než zvědavost.
Ten moment si pamatuju rozmazaně. Nebylo to násilí. Nebylo to drama. Ale nebylo to ani takové, jaké jsem si představovala. Nebylo to „krásné“. Nebylo to „magické“. Bylo to spíš zvláštní, nepohodlné, trochu trapné a hlavně hrozně rychlé.
A pak bylo hotovo.
A já si místo radosti připadala prázdná.
Čekala jsem, že se něco změní. Že se budu cítit jinak. Dospělejší. Jistější. Ale nestalo se nic. Jen mi v hlavě zůstala věta:
„Tohle už nejde vzít zpátky.“
A to je možná to nejhorší.
Ne že bych litovala jeho. Nebo sebe. Nebo vztahu. Ale lituju toho pocitu, že jsem něco udělala dřív, než jsem na to byla skutečně připravená. Že jsem poslechla okolí víc než sebe.
Najednou jsem začala přemýšlet o věcech, které mě předtím vůbec nenapadaly. Jestli jsem to udělala kvůli sobě, nebo kvůli němu. Jestli jsem to chtěla, nebo jsem jen nechtěla říct ne. Jestli jsem si to nepředstavovala jinak jen proto, že mi to tak ukazovaly filmy a sociální sítě.
A hlavně: proč se cítím spíš provinile než šťastně?
Nikdo tě nepřipraví na to, že první zkušenost nemusí být trauma, ale ani hezká vzpomínka. Že to může být prostě něco, co se stalo… a ty nevíš, co s tím.
Nemůžu to vymazat. Nemůžu se vrátit. Nemůžu si říct: tak nic, zkusíme to za rok. Je to součást mého příběhu, i když jsem si ho představovala jinak.
A tak se usmívám, když se mě někdo zeptá, jestli „už jsem taky“. Odpovím jo. A vypadám zkušeně. Normálně. Jako ostatní.
Ale uvnitř mám pořád ten malý uzel. Ten pocit, že jsem se možná nechala dotlačit do něčeho, co jsem ještě úplně nechtěla. Ne fyzicky. Psychicky.
Nejvíc mě děsí, že o tom nemám s kým mluvit. Kamarádky by řekly, že přeháním. Kluk by to bral osobně. Rodičům to říct nemůžu vůbec. A tak to zůstává jen ve mně.
Možná to časem přejde. Možná si na to jednou vzpomenu bez toho sevření v hrudi. Možná to bude jen jedna kapitola, která už nebude bolet.
Ale teď mám pocit, že jsem udělala něco nevratného v době, kdy jsem sama ještě nebyla úplně hotová.
A že největší chyba nebyla v tom, že jsem měla sex.
Ale že jsem neposlouchala sama sebe.
Protože tělo možná bylo připravené.
Ale hlava a srdce… ještě ne.
