Článek
Kdybych měla popsat ten pocit jedním slovem, asi by to bylo: lítost. Ne panika, ne drama, ne šok. Spíš tichá, pomalá lítost, která se ozývá hlavně večer, když ležím v posteli a nemám se čím rozptýlit.
Přemýšlím o tom pořád dokola. O tom dni. O tom, jak jsem si myslela, že jsem připravená. Jak jsem si říkala, že už je čas. Že už nejsem malá. Že to tak dělají všichni. Že to přece nebude nic zásadního.
A teď mám pocit, že to zásadní bylo.
Ne v tom smyslu, že by se mi zhroutil život. Pořád chodím do školy, pořád se směju s kamarádkami, pořád žiju stejně. Ale uvnitř se něco změnilo. Něco, co neumím úplně pojmenovat.
Jako by zmizel pocit, že mám všechno pod kontrolou.
Nešlo o to, že by mě někdo nutil. Nešlo o to, že by mi někdo ublížil. Všechno proběhlo „správně“. Tak, jak se říká, že má. Souhlas, vztah, žádné drama. A přesto mám pocit, že jsem udělala něco, co nebylo úplně moje.
Že jsem do toho šla spíš hlavou než srdcem.
Chtěla jsem být normální. Chtěla jsem patřit mezi ostatní. Chtěla jsem se cítit dospělejší. Možná jsem chtěla i dokázat sama sobě, že už na to mám. Že nejsem ta, co se bojí. Ta, co pořád čeká.
A teď bych si přála, abych klidně ještě čekala.
Nejhorší je ten moment, kdy ti dojde, že už to nejde vrátit. Že nemůžeš říct: „Tak nic, chci to zpátky.“ Že neexistuje tlačítko zpět. Že první zkušenost už prostě je součástí tebe. Ať byla jakákoli.
A ty si musíš nějak poradit s tím, jak se u toho cítíš.
Někdy se snažím sama sebe přesvědčit, že to není tak hrozné. Že si to idealizuju. Že spousta lidí to má podobně. Že první sex není většinou žádná pohádka. Že se to časem „usadí“.
Ale pak přijde chvíle, kdy si uvědomím, že nejde o technický zážitek. Nejde o to, jestli to bylo dobré nebo špatné. Jde o ten vnitřní pocit, že jsem šla proti sobě. Že jsem ignorovala hlas v hlavě, který říkal: ještě ne.
Ten hlas tam byl. Jen jsem ho nechtěla slyšet.
Protože čekat je těžké. Když máš kolem sebe lidi, co už to mají za sebou. Když slyšíš příběhy. Když máš pocit, že jsi pozadu. Že jsi divná. Že jsi jediná, kdo pořád váhá.
Tak si začneš říkat, že to asi moc řešíš. Že se máš uvolnit. Že to přece „nějak dopadne“.
A ono to dopadne. Jen ne vždycky tak, jak čekáš.
Teď mám pocit, že jsem přišla o něco, co jsem vlastně ani nechtěla dát. Ne v tom smyslu, že bych byla „zkažená“ nebo že bych se cítila špinavá. Spíš mám pocit, že jsem přeskočila nějakou fázi. Že jsem si nedala čas si to opravdu rozmyslet.
Že jsem si spletla odvahu s tlakem.
A co je horší, mám pocit, že o tom nemůžu moc mluvit. Protože když řekneš, že sex byl chyba, lidi ti řeknou: „To přejde.“ „Moc to řešíš.“ „Buď ráda, že už to máš za sebou.“
Jako by bylo zakázané litovat něco, co je považované za normální a přirozené.
Ale já to lituju. Ne hystericky. Ne dramaticky. Spíš tiše. Jako když si uvědomíš, že jsi udělala rozhodnutí, které už nemůžeš změnit, ale dnes bys ho udělala jinak.
A to je možná ta nejtěžší část dospívání. Zjištění, že některé zkušenosti tě mají „posunout“, ale ve skutečnosti tě spíš zmatou. Že ne všechno, co je běžné, je automaticky správné pro tebe. Že ne všechno, co dělají ostatní, musíš dělat ve stejný čas.
Teď se snažím nebýt na sebe zlá. Neříkat si, že jsem hloupá. Neříkat si, že jsem něco pokazila navždy. Spíš se učím přijmout, že jsem se prostě učila. Že jsem zkusila něco, na co jsem možná nebyla připravená. A že to, že toho lituju, neznamená, že jsem špatná. Jen to znamená, že jsem člověk.
A možná je tohle jediná věc, kterou si z toho můžu vzít: že příště chci víc poslouchat sebe. Ne okolí. Ne očekávání. Ne strach z toho, že budu „divná“.
Protože sex se nedá vzít zpátky. Ale dá se vzít zpátky kontrola nad tím, co budu dělat dál. Nad tím, komu dám přístup k sobě. Nad tím, jestli budu něco dělat proto, že to opravdu chci, nebo jen proto, že mám pocit, že bych měla.
A možná to nejdůležitější zjištění je tohle: litovat není slabost. Litovat znamená, že se učím. Že si uvědomuju, co mi bylo nepříjemné. Co bych chtěla jinak. Co jsou moje hranice.
A i když už tu zkušenost nesmažu, můžu aspoň rozhodnout, že další budu mít podle sebe. Ne podle tlaku. Ne podle srovnávání. Ne podle toho, co se „má“.
Ale podle toho, co skutečně cítím.
