Článek
Moderátorka našla staré fotky sebe sama, které nikdy nefotila: Obrazy z cizího života
Když moderátorka Lucie K. uklízela byt a třídila starou elektroniku, narazila na externí disk, který několik let nepoužila. Byl zapadlý v krabici s kabely, nabíječkami a nefunkčními telefony. Netušila, co na něm je. Pamatovala si jen, že ho kdysi používala na zálohy pracovních materiálů.
Zapojila ho do notebooku čistě ze zvědavosti.
Uvnitř byla jediná složka. Bez názvu. Bez data. Jen desítky souborů s fotografiemi.
A na všech byla ona.
„Nejdřív jsem se zasmála. Říkala jsem si, že jsem asi zapomněla na nějaké focení,“ popsala později. „Jenže čím déle jsem se dívala, tím víc mi bylo jasné, že ty fotky neznám.“
Na snímcích byla Lucie v různých prostředích. V kavárně, kterou nikdy nenavštívila. V cizím bytě. Na lavičce v parku, který nepoznávala. Dokonce i na místě, které připomínalo nemocniční pokoj.
Na všech fotografiích byla oblečená jinak, měla jiný účes, někdy působila mladší, jindy starší. Ale vždy šlo nepochybně o ni. Stejná tvář. Stejné znaménko na krku. Stejný pohled očí.
Nejděsivější byl ale výraz.
„Na většině těch fotek jsem se neusmívala. Spíš jsem vypadala, jako bych o tom focení ani nevěděla.“
Lucie se snažila najít technické vysvětlení. Možná fotomontáž. Možná někdo použil její obličej. Možná zapomenutý projekt.
Jenže metadata fotografií ukazovala data stará deset let. Některé vznikly v době, kdy ještě nebyla veřejně známá. Jiné v době, kdy byla podle svých vlastních záznamů úplně jinde.
Jedna fotografie byla pořízená v den, kdy podle diáře moderovala živé vysílání v Praze.
Na snímku ale seděla sama v cizím městě, u okna malého bytu, s výhledem na moře.
„Nikdy jsem u moře v ten den nebyla. Nikdy.“
Lucie začala obcházet místa z fotografií pomocí map a internetu. Některé se jí podařilo identifikovat. Byly skutečné. Existující. Reálné.
Ale ona si nepamatovala, že by tam kdy byla.
Začala mít zvláštní pocit, že se dívá na dokumentaci cizího života. Na paralelní verzi sebe sama. Jako by někdo jiný žil její tvář v jiném světě.
Zlom přišel, když narazila na jednu konkrétní fotografii.
Byla pořízená zrcadlem v koupelně. Ona sama stála před zrcadlem a v ruce držela telefon. Přesně jako při běžném selfie. Jenže na displeji telefonu bylo vidět datum.
Zítřejší.
Fotografie byla datovaná o jeden den později, než byl aktuální den, kdy ji Lucie našla.
„V tu chvíli mi bylo fyzicky špatně. Jako by mi někdo ukazoval budoucnost, kterou jsem nezažila.“
Další děsivý detail si všimla až později.
Na některých fotografiích měla drobnou jizvu na ruce. Jizvu, kterou v té době neměla. Ale o dva roky později ji skutečně získala při nehodě.
„Ty fotky jako by věděly, co se mi stane.“
Lucie začala zpochybňovat vlastní paměť. Zkoušela se ptát rodiny, přátel, kolegů. Nikdo si nevzpomínal na žádné z těch míst. Nikdo ji tam nikdy neviděl.
Disk nechala zkontrolovat odborníkem. Ten potvrdil, že soubory nejsou upravené. Nejde o podvrh, koláž ani generované snímky.
Fotografie vznikly běžným digitálním fotoaparátem. V různých letech. Na různých místech.
Ale vždy se stejným obličejem.
Nejvíc ji děsí jedna věc.
Na posledních několika snímcích působí jinak. Unaveně. Pohled má prázdný. Na jedné sedí na posteli v cizím pokoji a dívá se přímo do objektivu.
Na stěně za ní je vzkaz napsaný fixem.
Je to její rukopis.
A stojí tam:
„Už si nepamatuju, která z nás je ta pravá.“
Lucie disk od té doby znovu neotevřela. Má ho uložený v zásuvce, zabalený, odpojený.
Tvrdí, že má strach.
Ne z toho, co už na něm je.
Ale z toho, jaké další fotky by se tam mohly objevit.
Protože má pocit, že ty snímky nevznikají zpětně.
Ale průběžně.
A že někde…
někdo žije její život paralelně s ní.
Zdroj: Autorská fikce, rozhovor nebyl publikován v reálném médiu.
