Článek
Lukáš nikdy nevěřil na předtuchy, osud ani paranormální jevy. Pracoval jako analytik v pojišťovně, žil v číslech, statistikách a pravděpodobnostech. Všechno muselo mít racionální vysvětlení. I proto se té zprávě nejdřív zasmál.
Přišla v 14:23 z neznámého čísla.
„Úmrtí: Lukáš V., 31 let. Čas: 17:58. Příčina: dopravní nehoda. Místo: křižovatka U mostu.“
Lukáš si zprávu přečetl třikrát. Pak se rozhlédl po kanceláři, jestli na něj někdo nečeká s kamerou. Myslel si, že je to nějaký hloupý prank. Možná někdo z práce, možná kamarádi. Jenže číslo nešlo zpětně dohledat. Nebylo registrované.
Odpověděl: „Velmi vtipné.“
Odpověď přišla okamžitě.
„Toto není vtip. Doporučujeme změnit trasu.“
V tu chvíli se mu už smát nechtělo.
Zpráva obsahovala jeho celé jméno. Přesný věk. A hlavně místo, kudy skutečně každý den jezdil domů. Křižovatka U mostu byla na jeho běžné trase. Projížděl jí skoro automaticky.
Snažil se to hodit za hlavu. Přesto si zprávu uložil. Pro jistotu.
Odpoledne odešel z práce dřív. Rozhodl se, že dnes pojede jinudy. Žádný most, žádná křižovatka. Vzal auto a zamířil přes centrum.
V 17:40 mu přišla další zpráva.
„Odchylka zaznamenána. Aktualizace trasy probíhá.“
To už mu nebylo dobře.
Zastavil na červené a znovu si zprávy přečetl. Čas 17:58 se blížil. V hlavě se mu rozběhla panika. Kdo by mohl vědět, kde je? Jak může někdo reagovat na jeho trasu v reálném čase?
V 17:52 mu zazvonil telefon. Neznámé číslo.
Nezvedl to.
Místo toho přišla třetí zpráva.
„Nové místo: ulice Na Příkopech. Čas zůstává.“
Lukáš ztuhl. Přesně tam mířil. Byla to jediná logická cesta z centra k jeho bytu.
Začal uvažovat, že prostě zastaví. Vypne telefon. Počká, až čas přejde. Dokáže, že to celé je nesmysl.
V 17:56 zaparkoval u krajnice. Vystoupil z auta. Stál na chodníku a díval se na hodinky.
17:57.
17:58.
Nic se nestalo.
Vydechl úlevou. V tu chvíli mu přišla poslední zpráva.
„Zpoždění: 34 sekund.“
Než stihl cokoliv udělat, ozval se zvuk motoru. Někdo ztratil kontrolu nad vozem. Auto vyjelo na chodník.
Lukáš ucítil prudký náraz.
A pak tmu.
Probral se v nemocnici. Otřes mozku, zlomená noha, pohmožděniny. Lékař mu řekl, že měl obrovské štěstí. Auto ho srazilo, ale ne plnou rychlostí. Řidič prý dostal mikrospánek.
„Bylo to o pár centimetrů,“ řekl doktor. „Mohl jste být mrtvý.“
Lukáš si sáhl do kapsy po telefon.
Zprávy tam byly pořád.
Jen se změnilo datum.
Místo dnešního dne tam stálo: zítra.
Čas: 17:58.
Příčina: interní selhání organismu.
A pod tím nová věta, která tam předtím nebyla:
„První pokus neúspěšný. Systém pokračuje.“
Od té doby Lukáš žije v neustálém strachu. Každý den dostává nové zprávy. Někdy o pádu ze schodů. Jindy o zástavě srdce. O úniku plynu. O náhodné ráně elektrickým proudem.
Vždy s přesným časem.
Některým se vyhne. Jiné se stanou – v mírnější verzi. Jako by něco neustále upravovalo scénář, dokud výsledek nebude odpovídat.
Lukáš se pokusil změnit číslo. Vypnout telefon. Odjet na chatu bez signálu. Zprávy ho vždycky našly. Objevily se na cizím telefonu, na obrazovce bankomatu, jednou dokonce vytištěné na parkovacím lístku.
Poslední zpráva, kterou kdy ukázal kamarádovi, zněla:
„Pravděpodobnost odchylky: 0,02 %. Doporučení: nesnažte se.“
Od té doby se Lukáš přestal ozývat. Jeho byt je prázdný, ale nájem se platí. Telefon je vypnutý. Na sociálních sítích žádná aktivita.
Jen jedno neznámé číslo je stále aktivní.
A občas z něj přijde zpráva.
Tentokrát už ne jemu.
Ale s jiným jménem. A stejným časem. 17:58.
