Článek
Pavel byl zvyklý jezdit domů pozdě. Pracoval v logistice, často končil po desáté večer, a cesta prázdnými ulicemi byla jeho jediným klidným momentem dne. V autě si vždy pouštěl rádio, většinou noční pořady, kde lidé anonymně volali a mluvili o svých problémech.
Tu noc naladil stanici, kterou nikdy předtím neposlouchal.
Hlas moderátora byl klidný, téměř uspávající. „Dnes večer budeme mluvit o mužích, kteří mají pocit, že jejich život není úplně jejich,“ řekl. Pavel se ušklíbl. Typická filozofická řeč.
Pak ale moderátor pokračoval.
„Náš dnešní příběh se týká muže jménem Pavel. Je mu třicet pět let, pracuje v logistice, jezdí tmavým fordem a právě teď sedí v autě na cestě domů.“
Pavlovi málem vypadlo rádio z ruky.
Rozhlédl se kolem sebe. Silnice byla prázdná. Nikdo ho nemohl vidět. Myslel si, že jde o náhodu. Jméno Pavel není vzácné. Logistika taky ne. Ford? To může mít kdokoliv.
Jenže hlas v rádiu pokračoval.
„Vyrůstal v paneláku v Mostě. Otec odešel, když mu bylo osm. Matka pracovala v nemocnici. Pavel se naučil být samostatný dřív, než chtěl.“
Pavel šlápl na brzdu.
Tohle už nebyla náhoda.
Byl to přesný popis jeho dětství. Město. Věk. Zaměstnání matky. Otec, který zmizel. Nikdy o tom veřejně nemluvil. Neměl to na sociálních sítích. Nikdo z práce to nevěděl.
„Teď je po rozchodu,“ pokračoval moderátor. „Před třemi týdny se odstěhovala jeho přítelkyně Jana. Nechala mu na stole klíče a vzkaz, že už nechce žít s někým, kdo je pořád jen pozorovatelem vlastního života.“
Pavlovi se sevřel žaludek.
Ten vzkaz byl přesně takový. Slovo od slova.
Zesílil rádio. „To je… to jsem já,“ zašeptal.
Moderátor se krátce odmlčel, jako by poslouchal. Pak řekl:
„Ano, Pavle. Ty.“
Auto se samo zastavilo na kraji silnice. Motor běžel, světla svítila, ale Pavel měl pocit, že se svět kolem něj zastavil.
„Tohle je nějaký vtip?“ řekl nahlas.
Z rádia se ozval lehký šum. Pak hlas:
„Ne. Je to záznam.“
„Jaký záznam?!“
„Tvého života. Tak, jak ho vnímáš. A tak, jak ho někdo sleduje.“
Pavel cítil, jak mu tuhne šíje. „Kdo mě sleduje?“
„To je složitější,“ odpověděl moderátor. „Jednodušší otázka je, kdy sis poprvé všiml, že se věci opakují.“
Pavlovi proběhl hlavou zvláštní pocit. Déjà vu. Stejné dny. Stejné rozhovory. Stejné chyby. Měl někdy pocit, že některé situace už zažil… ale nedokázal říct kdy.
„Já… nevím,“ řekl tiše.
„Pamatuješ si ten sen z dětství?“ pokračoval hlas. „Ten, ve kterém jsi stál v místnosti plné obrazovek a viděl sám sebe z různých úhlů.“
Pavel ztuhl.
Ten sen měl. Opakoval se celé roky. Nikdy ho nikomu nevyprávěl.
„To nebyl sen,“ řekl moderátor. „To byla vzpomínka.“
Rádio najednou změnilo zvuk. Místo studia se ozývalo něco jako šum serverů, vzdálené pípání, mechanický dozvuk.
„Tvůj život je vysílán,“ pokračoval hlas. „Ne pro zábavu. Pro analýzu. Sledujeme, jak se rozhoduješ, jak reaguješ, jak se vracíš ke stejným vzorcům.“
„Kdo jste vy?“ vykřikl Pavel.
„Posluchači,“ odpověděl hlas. „Ale ne z tohoto světa.“
Na displeji rádia se objevil text. Ne název stanice. Ne frekvence.
Jen jedno slovo: REŽIM SLEDOVÁNÍ.
Pavel cítil, že se mu rozklepaly ruce. „Tak proč mi to říkáte?“
„Protože dnes večer jsi udělal odchylku,“ řekl moderátor. „Normálně bys projel kolem té křižovatky. Dnes jsi zastavil. To není v záznamu.“
„Jakém záznamu?“
„V tom původním.“
Na okamžik se ozvalo ticho. Pak hlas ztišil tón.
„Existuje víc verzí tvého života. Ty, které skončily. A tahle, která ještě běží.“
Pavel se rozhlédl. Měl pocit, že ho někdo pozoruje, i když byl úplně sám.
„A co se stane teď?“ zeptal se.
„To záleží na tom, jestli chceš dál jen poslouchat… nebo začít mluvit.“
„Do čeho?“
„Do vysílání,“ odpověděl hlas. „Už nejsi jen posluchač. Stal ses obsahem.“
Rádio samo zesláblo. Displej zhasl. Stanice zmizela. Našla se tam jen prázdná frekvence.
Pavel seděl v autě ještě dlouho. Když konečně nastartoval a dojel domů, všechno vypadalo normálně. Byt, klíče na stole, ticho.
Jen jedna věc byla jiná.
Na jeho mobilu byla aplikace, kterou si nikdy neinstaloval. Jmenovala se jednoduše: Stream.
Když ji otevřel, uviděl živý přenos.
Kamerový záběr z jeho vlastního obýváku.
A pod ním počet diváků.
Číslo se každou vteřinu zvyšovalo.
A v chatu se objevila první zpráva:
„Začátek epizody 1. Prosím, chovej se přirozeně.“
