Článek
Petr si ten den pamatuje do posledního detailu. Byl obyčejný, nudný, ničím výjimečný. Ranní káva, tramvaj, práce v kanceláři, hádka se šéfem kvůli termínu. Když večer vystoupil z autobusu a zamířil ke svému paneláku, byl unavený a myšlenkami úplně jinde.
Pak uviděl blikající modrá světla.
Před domem stála sanitka. Motor běžel, kolem se shromáždilo pár lidí. Někdo něco natáčel na mobil, někdo jen zvědavě koukal. Petr si automaticky pomyslel, že se zase někomu udělalo špatně. Infarkt, kolaps, opilý bezdomovec. Nic neobvyklého.
Jenže když přišel blíž, srdce se mu sevřelo.
Na nosítkách ležel muž v tmavé bundě, s batůžkem přehozeným přes rameno. Přesně takový batůžek měl Petr. Stejná bunda. Stejné boty. Stejný obličej.
Byl to on.
Doslova.
Zdravotník právě zapínal popruhy, zatímco druhý kontroloval puls. „Je při vědomí?“ zeptal se někdo. „Našli jsme ho ležet u vchodu,“ odpověděl druhý. „Bez dokladů.“
Petr udělal krok dopředu. „Promiňte, to je nějaký omyl,“ chtěl říct. Hlas se mu ale zasekl v krku.
Protože muž na nosítkách otevřel oči. A podíval se přímo na něj.
Ten pohled nebyl zmatený. Nebyl ani vyděšený. Byl plný čistého, syrového poznání. Jako by se díval do zrcadla a věděl to.
Záchranáři si všimli, že Petr stojí nehybně opodál. „Pane, znáte ho?“ zeptali se.
Petr nedokázal odpovědět. Jen pomalu zavrtěl hlavou.
Sanitka odjela.
Petr zůstal stát před domem ještě dlouhé minuty. Měl pocit, že se svět mírně posunul, že realita praskla jako sklo. Když se konečně odvážil vstoupit do vchodu, nohy se mu třásly.
V bytě bylo ticho. Všechno na svém místě. Jeho boty u dveří. Jeho kabát na věšáku. Na stole rozepsaný e-mail, který ráno nestihl odeslat.
Začal si racionalizovat. Možná někdo, kdo mu byl podobný. Dvojník. Náhoda. Mozek si rád vymýšlí. Jenže ten pohled z nosítek… ten se nedal vysvětlit.
Tu noc nemohl spát.
Krátce po druhé hodině ráno mu přišla zpráva z neznámého čísla.
„Jsem v nemocnici. Pokoj 317.“
Bez podpisu.
Ruce se mu rozklepaly. Odpověděl: „Kdo jsi?“
Odpověď přišla okamžitě.
„Ty. Ale o pár hodin dřív.“
Petr si myslel, že je to vtip. Špatný vkus, hackerská provokace. Přesto ráno seděl v čekárně nemocnice. Srdce mu bušilo, když hledal číslo pokoje.
317
Zaklepal. Nikdo neodpověděl. Otevřel.
Na posteli ležel on. Bledší, unavenější, s náplastí na spánku. Oči se mu rozšířily.
„Tak jsi přišel,“ řekl ten druhý.
„Co to sakra je?“ vydechl Petr.
„Nehoda,“ odpověděl jeho dvojník. „Zkolaboval jsem. Ale ne tak úplně. Něco se… rozpojilo.“
Vysvětlil mu, že si pamatuje všechno až do okamžiku, kdy uviděl sám sebe stát u sanitky. V tu chvíli prý ucítil, jako by se realita rozdvojila. Jeden zůstal venku. Druhý skončil tady.
„Myslím, že jeden z nás nemá být tady,“ řekl tiše ten na posteli. „Otázka je který.“
Petr měl pocit, že se mu bortí logika. „Tak kdo jsi ty?“
„Verze, která měla zemřít,“ odpověděl klidně druhý. „A ty jsi verze, která se tomu vyhnula.“
V tu chvíli se otevřely dveře a vešla sestra. Podívala se na prázdnou postel.
„Pane, koho jste hledal?“ zeptala se.
Pokoj byl prázdný. Žádné stopy, žádné lůžko, žádný pacient. Jako by tam nikdy nikdo neležel.
Jen Petr zůstal stát uprostřed místnosti s pocitem, že přišel o něco zásadního.
Od té doby má zvláštní sny. Vidí v nich sám sebe, jak žije jeho život. Jak dělá drobná rozhodnutí jinak. Jak jednoho dne nepřijde domů.
A občas, když se dívá do výlohy nebo do tmavého okna, má pocit, že odraz se opozdí o zlomek vteřiny.
Jako by někdo jiný stále sledoval jeho svět. Z druhé strany.
