Článek
Nejsem líná, jsem tlustá. A to je asi ta nejkontroverznější věta, jakou dnes můžu říct nahlas, aniž bych byla obviněna z propagace obezity, šíření špatného příkladu a morálního rozkladu mládeže. Protože být tlustá dnes neznamená jen mít víc kil. Znamená to být symbolem všeho špatného: nedisciplinovanosti, slabé vůle, selhání, lenosti, přejídání, špatné výchovy, špatné ženy. A hlavně – znamená to, že si o mně může každý myslet, že ví všechno.
Nevím, v jaký moment se moje tělo stalo veřejným majetkem. Kdy přesně získali spolužáci, učitelé, rodina, cizí lidé na internetu i paní v tramvaji pocit, že mají právo ho komentovat. Že můžou hodnotit, co jím, kolik se hýbu, jak sedím, co nosím, jestli bych se neměla snažit víc, jestli jsem „už přemýšlela o dietě“. Jako by moje váha nebyla jen moje, ale společenský problém, který je nutné řešit hned, ideálně bez mého souhlasu.
Nejhorší na tom je, že většina těch poznámek se tváří jako péče. Já to myslím dobře. Já se o tebe bojím. Já ti chci pomoct. Jenže pomoc, o kterou jsem nikdy nežádala, není pomoc. Je to kontrola převlečená za starostlivost. A někdy i za humor. Protože tlusté holky jsou přece vděčný terč. Můžou se stát vtipem, memem, příběhem o proměně, inspirací k hubnutí pro ostatní. Jen samy sebou být nemůžou.
Nejsem tlustá proto, že bych byla hloupá a nevěděla, jak fungují kalorie. Nejsem tlustá proto, že bych nikdy neslyšela o sportu. Nejsem tlustá proto, že bych se neměla ráda nebo se vzdala. Jsem tlustá, protože moje tělo takhle existuje. Má genetiku, hormony, historii, emoce, stres, období, kdy jsem jedla víc, i období, kdy jsem nejedla skoro nic. A to všechno se zapsalo do tvaru, který dnes nesplňuje estetické normy Instagramu.
Svět mi neustále podsouvá, že bych měla chtít být jiná. Menší. Užší. Lehčí. Tichá. Neviditelná. Že bych měla neustále pracovat na své „lepší verzi“, která bude víc přijatelná pro okolí. Jako by moje současná verze byla jen rozpracovaný koncept, chyba v systému, kterou je třeba opravit. A přitom já nejsem projekt. Nejsem rekonstrukce. Nejsem před a po. Jsem teď.
Ironie je, že většina lidí, kteří mě kritizují, vlastně vůbec netuší, jak žiju. Nevidí moje procházky, moje plavání, moje snahy vařit normálně, moje dny, kdy se cítím dobře, ani ty, kdy se nenávidím. Vidí jen obvod pasu a z něj vyvozují celý můj charakter. Jako by tuk byl důkazem morální vady. Jako by štíhlost byla automaticky známkou úspěchu a sebekontroly.
A víte, co je na tom nejvíc skandální? Že já se svým tělem vlastně nemám problém. Jasně, jsou dny, kdy bych chtěla zmizet, zmenšit se, přestat zabírat místo. Ale většinu času prostě jen existuju. Směju se, brečím, zamilovávám se, učím se, žiju. Moje tělo mi slouží. Nese mě. Drží mě naživu. Dýchá. Funguje. A to by mělo stačit.
Problém není moje váha. Problém je posedlost společnosti tím, jak mají vypadat ženská těla. Problém je, že holky se učí nenávidět samy sebe dřív, než se naučí mít se rády. Problém je, že hodnota ženy se pořád měří centimetry, ne tím, jak se cítí, co umí nebo kým je.
Nejsem líná. Nejsem špatná. Nejsem varovný příklad. Jsem holka, která má víc kil, než se dnes považuje za přijatelné. A možná je na čase přestat se ptát, proč jsem tlustá, a začít se ptát, proč to někoho tolik trápí. Protože moje tělo není veřejná debata. Je to jen moje tělo. A to by mělo být dost.
