Článek
Píše mi. To je důležité. Fakt mi píše. Ne že by mě ignoroval, ne že by zmizel z povrchu zemského. Prostě mi napíše zprávu. A pak… ticho. Hodina. Dvě. Někdy tři. A já mezitím sedím s mobilem v ruce jak závislá ve detoxu a refreshuju chat, jako kdyby to byl portál do jiného vesmíru.
Začíná to vždycky nevinně. On: „Ahoj, co děláš?“ Já (do pěti sekund, protože samozřejmě nemám žádný život): „Ahoj, nic moc, a ty?“ A pak nastane digitální smrt. On je pryč. Offline. Neexistuje. Možná ho unesli mimozemšťani. Možná mu spadl telefon do záchodu. Možná umřel. Všechno je možné.
První fáze: klid. Říkám si, že je v pohodě, že lidi mají život, práci, školu, rodinu, psy, koníčky. Jsem dospělá žena, chápu to. Druhá fáze (po 15 minutách): lehká nervozita. Proč je pořád online na Instagramu, ale mně neodepisuje? Třetí fáze (po 40 minutách): analýza poslední zprávy. Neměla jsem tam dát smajlík? Nebyl ten smajlík moc zoufalý? Neměla jsem napsat méně slov? Nebyla jsem moc vtipná? Nebyla jsem málo vtipná? Neznělo to celé, jako že jsem emocionálně nestabilní?
Čtvrtá fáze: osobní útok. Jasně. Určitě mě nemá rád. Určitě jsem ho něčím urazila. Možná jsem použila špatný font existence. Možná se mu nelíbí moje energie. Možná si našel někoho lepšího. Někdo, kdo neodpovídá do pěti sekund a nepůsobí jako opuštěné štěně u silnice.
A pak přijde pátá fáze. Po hodině a půl. On: „Promiň, byl jsem v práci.“ V práci. V PRÁCI. Normální lidská činnost. Ne tragédie. Ne spiknutí. Ne sabotáž mé psychické stability. Prostě práce. A já se cítím jako největší klaun planety, co si právě napsal vlastní scénář k telenovele s názvem On mi neodepsal, takže mě určitě nenávidí.
Nejhorší je, že tohle se opakuje pořád. A pokaždé si říkám, že už budu v klidu. Že už to nebudu řešit. Že jsem silná, sebevědomá a emocionálně vyrovnaná bytost. A pak přijde další zpráva. A další čekání. A můj mozek zase spustí festival katastrofických myšlenek.
Začnu si v hlavě přehrávat různé scénáře. Sedí někde s kamarády a směje se mým zprávám? Odpovídá jiným holkám rychleji? Jsem jen záloha? Emoční polštář? Digitální zábava na nudné večery? Nebo jsem prostě jen člověk, který neumí čekat déle než na ohřátí pizzy v mikrovlnce?
Upřímně, nejvíc mě štve, jak strašně osobně si to beru. Jako kdyby jeho časová prodleva byla přímý komentář k mé hodnotě jako lidské bytosti. Neodpověděl 2 hodiny = nejsem dost dobrá. Neodpověděl celý večer = můžu rovnou změnit jméno, město a pohlaví. Přitom reálně? On si možná jen zapomněl telefon doma. Nebo usnul. Nebo koukal na seriál a neměl energii psát. Normální věci. Ne existenciální drama.
Celé je to vlastně strašně puberťácké. Místo abych řešila vlastní život, práci, studium, vztahy, sny, já řeším časové razítko na Messengeru. Stala jsem se člověkem, jehož emoční stav závisí na tom, jestli se objeví tři tečky v chatu. Tři. Tečky. Symbol naděje. Symbol zoufalství. Symbol psychického rozpadu.
A pak přijde ten moment, kdy mi napíše po třech hodinách úplně normální odpověď, jako by se nic nestalo. Bez omluvy. Bez vysvětlení. Prostě pokračuje v konverzaci. A já mám chuť napsat: „Tak jo, jen jsem mezitím stihla zpochybnit celou svou existenci, ale jinak v pohodě.“
Takže mám to brát osobně? Racionálně ne. Emočně samozřejmě ano, protože jsem člověk s mozkem, který miluje drama víc než Netflix. Pravda je, že kdo chce psát, ten si čas najde. Ale taky je pravda, že lidi nejsou nonstop na telefonu a nejsme střed vesmíru. I když bychom občas chtěly být.
Možná je to celé jen test trpělivosti. Nebo lekce v tom, že ne všechno se točí kolem nás. Nebo důkaz, že generace vychovaná na online statusech prostě neumí čekat. Chceme odpověď hned, lásku hned, potvrzení hned, jinak panika.
A tak tady sedím, koukám na mobil a snažím se být v klidu. Nepřemýšlet. Neanalyzovat. Nedělat z jedné hodiny digitálního ticha konec světa. Ne vždy se mi to daří. Vlastně skoro nikdy. Ale aspoň vím, že v tom nejsem sama. Někde tam venku sedí další holka, kouká na stejný chat a říká si: „Proč mi sakra ještě neodepsal, když je online?“ A to je možná ta největší puberťácká pravda ze všech.
