Článek
České lesy mají zvláštní schopnost pohltit zvuk. Jakmile se setmí, hlasy ptáků utichnou a kroky se ztrácejí v jehličí, nastupuje ticho tak hluboké, že člověk slyší vlastní dech. Právě v takových chvílích se podle výpovědí některých myslivců objevují jevy, které nedokážou vysvětlit ani po desítkách let strávených v přírodě.
První svědectví pochází ze Šumavy. Zkušený myslivec popsal noc, kdy nad pasekou spatřil světlo připomínající hvězdu, která se náhle oddělila od oblohy a začala klesat mezi stromy. Neblikalo jako letadlo, nevydávalo žádný zvuk. Zůstalo viset několik metrů nad zemí a pak se prudce rozletělo stranou, nepřirozeně rychle, bez jakéhokoli oblouku. „Tohle nebyla světlice ani dron,“ tvrdil. „Bylo to, jako by si to hrálo s gravitací.“
Podobné příběhy se objevují i z Brdských lesů. Tamní myslivci hovoří o kulovitých světlech, která se objevují těsně nad vrcholky stromů. Světla prý mění barvu – z bílé na namodralou, někdy až do oranžova. Jedno z nich údajně několik minut kopírovalo silnici, po níž jel terénní vůz, a drželo si přesnou vzdálenost. Když řidič zastavil, světlo zůstalo viset na místě, než náhle zhaslo.
Znepokojivější jsou výpovědi z Beskyd. Tam si několik mužů nezávisle na sobě všimlo, že při výskytu světel se les chová podivně. Psi odmítají pokračovat v cestě, zvěř mizí z pasek a okolní ticho je téměř absolutní. Jeden myslivec tvrdí, že slyšel hluboké, vibrující hučení, které necítil jen ušima, ale i v hrudi. „Bylo to, jako by vzduch kolem mě pulzoval,“ popsal.
Racionální vysvětlení existují. Atmosférické jevy, jako jsou kulové blesky, mohou vytvářet světelné útvary neobvyklých tvarů. Vojenské cvičení či testování dronů mohou být zdrojem neznámých světel. Někteří odborníci poukazují i na tzv. bludičky – světelné jevy vznikající samovznícením plynů nad bažinatým terénem. Přesto však mnoho svědků tvrdí, že to, co viděli, neodpovídá žádnému z těchto vysvětlení.
Zajímavé je, že podobné příběhy se tradují už po generace. Staré kroniky hovoří o „ohnivých koulích“ nad lesy, které se objevovaly před bouří nebo neštěstím. Lidové pověsti mluvily o světlech, která lákala poutníky hlouběji do lesa, odkud se někteří nikdy nevrátili. Moderní svědectví tak navazují na dávné vyprávění, jen s jiným jazykem a jinými obavami.
Jedním z nejděsivějších momentů je fenomén ztraceného času. Dva myslivci z jižních Čech popsali, že po pozorování jasného světla nad mýtinou zjistili, že od jejich posledního pohledu na hodinky uplynuly téměř dvě hodiny, ačkoliv měli pocit, že šlo jen o pár minut. Jejich mobilní telefony v té době údajně ztratily signál a baterie se rychle vybily.
Skeptici upozorňují, že noční prostředí, únava a izolace mohou ovlivnit vnímání. Lidské oko je ve tmě náchylné k optickým klamům, mozek doplňuje chybějící informace a zvuky lesa mohou znít nepřirozeně, pokud je člověk ve stresu. Přesto je zvláštní, že se některé detaily opakují: ticho, náhlé ochlazení vzduchu, pocit pozorování.
Možná jde o kombinaci přírodních jevů a lidské představivosti. Možná o testy technologií, o nichž veřejnost nemá tušení. Anebo – jak věří ti nejodvážnější – o něco, co do českých lesů přilétá z míst, kam lidské oči zatím nedohlédly.
Když se noc snese na krajinu a vítr rozhýbe větve, les působí klidně. Ale pro ty, kdo v něm tráví celé noci, má tma jinou tvář. A někdy, vysoko nad korunami stromů, se prý znovu rozsvítí světlo, které se nehýbe jako hvězda ani jako letadlo. Světlo, které jen tiše visí… a čeká.
