Článek
Někdy se probudím a mám zvláštní pocit, že jsem „posunutá“. Ne fyzicky. Spíš vnitřně. Jako bych nebyla úplně přítomná ve svém těle. Vím, že je moje. Ovládám ho. Cítím bolest, hlad, dotek. Ale zároveň mám pocit, že se na sebe dívám zvenku.
Jako by moje tělo bylo avatar. A já seděla někde za obrazovkou.
Poprvé jsem si toho všimla v tramvaji. Držela jsem se tyče a dívala se na svou ruku. Byla to moje ruka. Znám ji celý život. A přesto mi připadala cizí. Nechápala jsem, proč se hýbe, když chci. Proč patří mně. Ten pocit netrval dlouho, možná pár vteřin. Ale zanechal ve mně zvláštní stopu.
Od té doby se to vrací.
Nejde o to, že bych se neměla ráda. Není to klasická nespokojenost s postavou. Není to „jsem tlustá, hubená, ošklivá“. Je to hlubší. Divnější. Těžko popsatelné.
Je to pocit, že jsem odpojená.
Dívám se na sebe do zrcadla a vím, že to jsem já. Logicky. Rozumem. Ale emocionálně tam není spojení. Jako bych se dívala na cizí osobu, kterou dobře znám, ale necítím k ní vztah.
Nejhorší je, že se o tom skoro nemluví. Když řekneš, že se cítíš ošklivě, lidi chápou. Když řekneš, že se cítíš cize ve vlastním těle, koukají na tebe, jako bys byla blázen.
Tak to radši neříkám.
Místo toho se usmívám. Funguješ. Chodíš. Mluvíš. Směješ se. Nikdo nepozná, že uvnitř máš pocit, jako bys nebyla úplně „tady“.
Někdy se ten pocit zesílí při stresu. Když jsem přetížená. Když dlouho nespím. Když mám úzkost. Najednou mám dojem, že se svět vzdaluje. Zvuky jsou tlumenější. Barvy jakoby méně skutečné. A moje tělo je jen schránka, ve které se něco děje, ale já to sleduju spíš jako divák.
Nejvíc mě děsí, když si začnu klást otázku:
Co když se takhle cítí všichni?
A jen o tom nemluví?
Nebo ještě horší:
Co když je se mnou něco vážně špatně?
Četla jsem, že se tomu říká depersonalizace. Nebo derealizace. Že to může souviset s úzkostmi, depresí, přetížením, traumatem. Že mozek se někdy „odpojí“, aby se ochránil. Jako nouzový režim.
To zní logicky. Ale logika nepomáhá, když sedíš na posteli, koukáš na své nohy a máš pocit, že nejsou tvoje.
Dotýkám se své kůže, abych se ujistila, že cítím. Štípnu se. Přitisknu dlaň na hrudník. Poslouchám dech. Snažím se „vrátit“ sama k sobě.
Někdy to funguje. Někdy ne.
Je zvláštní, jak moc je naše identita navázaná na tělo. Myslíme si, že jsme „my“ v hlavě. V myšlenkách. V osobnosti. Ale když se přeruší spojení s tělem, začne se rozpadat i pocit, kým vlastně jsme.
Najednou nejsi jistá ničím.
Nejen tělem.
Ale sebou.
Nejvíc mě bolí, že to neumím nikomu pořádně vysvětlit. Jak popsat pocit, že nejsi úplně ve svém životě? Že všechno funguje, ale ty tam nejsi naplno přítomná?
Je to jako hrát hru ve třetí osobě. Vidíš se. Ovládáš se. Ale nejsi uvnitř.
A tak žiju normálně. Chodím mezi lidi. Pracuju. Směju se. Odpovídám. Vypadám „v pohodě“. Nikdo netuší, že občas mám pocit, že moje tělo je jen kostým, který nosím.
Možná je to obrana.
Možná signál, že je toho moc.
Možná způsob, jak přežít.
Ale někdy si přeju jediné:
probudit se jedno ráno a cítit se v sobě doma.
Ne jako host.
Ne jako pozorovatel.
Ale jako někdo, kdo opravdu bydlí ve vlastním těle.
