Článek
Nejhorší na samotě není ticho. Nejhorší je hluk.
Hluk lidí kolem, rozhovorů, smíchu, notifikací, hlasů, které se mě ptají, jak se mám. Protože já odpovídám vždycky stejně: „Dobře.“ Automaticky. Bez přemýšlení. Jako by to nebyla otázka, ale povinnost.
Sedím s přáteli v kavárně. Všichni mluví, gestikulují, sdílí historky. Já se směju na správných místech, přikyvuju, občas něco dodám. Zvenku to vypadá, že tam patřím. Uvnitř mám ale pocit, že se dívám na film, ve kterém hraju vedlejší roli.
Jsem mezi lidmi pořád. V práci. Ve škole. Na sítích. V chatu. Ve skupinách. V místnostech plných hlasů. A přesto se cítím, jako bych byla pořád sama.
Osamělost dnes už není o tom, že nemáš s kým mluvit. Je o tom, že nemáš s kým být opravdová.
Mám desítky kontaktů v telefonu. Některým lidem píšu každý den. Sdílím memes, reagujeme na stories, posíláme si hlasovky. A přesto mám pocit, že kdybych teď zmizela, nikdo by si toho nevšiml hned. Možná za pár dní. Možná po týdnu. A možná by si to vysvětlili tím, že „mám prostě busy období“.
Nechybí mi společnost. Chybí mi blízkost.
Ten pocit, že se nemusíš snažit. Že nemusíš být vtipná, zajímavá, hezká, v pohodě. Že můžeš říct „je mi fakt blbě“ a nikdo ti neodpoví „to bude dobrý“ jen proto, aby to rychle skončilo.
Nejvíc osamělá se cítím paradoxně ve chvílích, kdy by mi mělo být nejlíp. Na oslavách. Na večírcích. Na rodinných setkáních. Všude tam, kde se očekává, že budeš „šťastná“.
Stojím mezi lidmi a mám pocit, že mluvím jiným jazykem. Že všichni ostatní dostali manuál, jak navazovat skutečné vztahy, a já jsem chyběla v hodině, kdy ho rozdávali.
Nikdo mě vyloženě neodmítá. Nikdo mi neubližuje. A možná právě proto je to tak těžké vysvětlit. Nemám si na co stěžovat. Nemám dramatický příběh. Jen tiché prázdno.
Osamělost bez důvodu.
Začala jsem si všímat, že se víc svěřuju cizím lidem na internetu než těm, které znám roky. Že radši píšu anonymně, než abych někomu blízkému přiznala, že se cítím prázdná. Protože mám strach, že by to bylo trapné. Přehnané. Nevděčné.
Vždyť mám lidi kolem sebe. Tak proč se cítím sama?
Možná proto, že blízkost se nedá měřit počtem zpráv. Ani počtem setkání. Ani tím, kolik lidí tě sleduje.
Blízkost je o tom, jestli tě někdo vidí. Doopravdy. Ne jen tvůj smích. Ne jen tvoji roli. Ne jen tvoji „verzi pro svět“.
A já mám pocit, že mě už dlouho nikdo neviděl bez filtru. Bez obrany. Bez toho, abych byla „ta v pohodě“.
Možná jsem obklopená lidmi.
Ale chybí mi někdo, kdo by si ke mně sedl v tichu.
A zůstal.
Bez potřeby mě bavit.
Bez potřeby mě opravovat.
Jen být.
A možná právě to je ta nejmodernější forma osamělosti:
být pořád mezi lidmi…
a nemít s kým být doopravdy sama sebou.
