Článek
Poprvé to řekl nenápadně. Ne jako nátlak, spíš jako návrh. „Bez toho je to lepší.“ „Cítím tě víc.“ „Stejně spolu spíme jen my dva, ne?“
A já jsem neřekla nic.
Ne proto, že bych souhlasila. Ale proto, že jsem v tu chvíli nechtěla kazit atmosféru. Nechtěla jsem být „ta přehnaně opatrná“. Nechtěla jsem vypadat, že mu nevěřím. Nechtěla jsem řešit sex jako problém.
Tak jsem mlčela. A tím jsem vlastně souhlasila.
Jenže pak mi to začalo docházet. Že když se něco stane, neřeší to on. Neřeší hormony. Neřeší antikoncepci. Neřeší těhotenské testy. Neřeší gynekologa. Neřeší potrat. Neřeší riziko. Neřeší následky.
Řeším to já.
On má pět minut potěšení navíc. Já mám potenciálně měsíce stresu, nejistoty a rozhodování, které mi může změnit život.
A přesto se to často prezentuje tak, že je to „ženská zodpovědnost“.
Ty si máš hlídat cyklus.
Ty máš brát prášky.
Ty máš řešit, jestli jsi v plodných dnech.
Ty máš říct stop.
Ty máš nést důsledky.
A on? On jen „nemá rád kondomy“.
To je fascinující argument. Protože se tváří jako drobný diskomfort. Jako kdybych po něm chtěla něco extrémního. Přitom jde o základní ochranu proti těhotenství a nemocem. O úplné minimum odpovědnosti.
A nejhorší na tom je, že to často není přímý nátlak. Je to jemné. Psychologické. Zabalené do emocí.
„Tak mi asi nevěříš.“
„S bývalou jsem to takhle nikdy neřešil.“
„Jsi jediná, u které to cítím jinak.“
„Když mě miluješ, tak…“
Najednou se z technické otázky stává test vztahu. Test důvěry. Test lásky. Test toho, jestli jsem „dost otevřená“.
A já si uvědomila jednu nepříjemnou věc: ochrana se často prezentuje jako moje povinnost, ale jeho pohodlí.
Jako kdyby jeho pocit při sexu byl důležitější než moje bezpečí v životě.
Když jsem to otevřela přímo, řekl mi: „Tak si vezmi antikoncepci.“
Jasně. Takže já budu roky brát hormony. Řešit vedlejší účinky. Nálady. Váhu. Libido. Zdraví. Krevní sraženiny. Psychiku. Aby on nemusel mít kus latexu.
Tohle je ten moment, kdy ti dojde, že to není jen o sexu. Je to o rozdělení moci a zodpovědnosti.
Kdo nese riziko?
Kdo nese následky?
Kdo se musí přizpůsobit?
A téměř vždy je odpověď stejná: žena.
Společnost nás učí, že „si máme dávat pozor“. Že máme být zodpovědné. Že máme myslet dopředu. Ale málo se mluví o tom, že zodpovědnost by měla být sdílená.
Protože sex nejsou jen dvě těla v posteli. Sex je i potenciální budoucnost. Dítě. Nemoc. Rozhodnutí. Změna života.
A jestli někdo říká: „To neřeš, nějak to dopadne,“ tak tím vlastně říká: „Když se něco stane, budeš to řešit ty.“
Ne já.
Ty.
Začala jsem si klást otázku, kterou jsem si dřív nikdy nepoložila:
Proč mám pocit, že musím obhajovat právo na ochranu?
Proč se cítím provinile, když chci bezpečný sex?
Proč mám strach, že ho zklamu, když chci kondom?
Proč je moje hranice vnímána jako problém?
A tady je ta nepříjemná pravda: pokud partner nechce nést část zodpovědnosti za riziko, nenese ani plnou zodpovědnost za vztah.
Protože ochrana není technický detail. Je to postoj.
Postoj k mému tělu.
K mému zdraví.
K mé budoucnosti.
K tomu, co se stane, když se věci pokazí.
Když někdo odmítá ochranu, ale zároveň nechce dítě, nechce nemoc, nechce následky, tak ve skutečnosti nechce realitu. Chce jen užitek bez odpovědnosti.
A to není partnerské. To je pohodlné.
Přítel nechce používat ochranu. Je to moje zodpovědnost?
Ne. Je to naše.
A pokud to „naše“ neexistuje, pak možná není problém v kondomu.
Možná je problém v tom, že ten vztah stojí víc na jeho komfortu než na mojí bezpečnosti.
