Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu řešit takovou věc. Vždycky jsem si říkala, že to je přece jasné. Ochrana = zodpovědnost. Hotovo. Konec diskuze. Jenže když se to stane tobě, není to tak jednoduché, jak to zní v teorii.
Poprvé to řekl úplně nenápadně. Jen tak mezi řečí. „Bez toho je to lepší.“ Smál se. Neznělo to vážně. Spíš jako vtip. Jenže pak to zopakoval. A pak znovu. A najednou to nebyl vtip, ale téma.
Říká, že mi věří.
Říká, že si dává pozor.
Říká, že se mu to nelíbí.
Říká, že „se přece nic nestane“.
A já tam stojím a nevím, co mám říct, aniž bych zněla jako hysterka nebo učitelka ze školy.
Protože na jednu stranu vím, že mám pravdu. Vím, že ochrana je důležitá. Kvůli těhotenství. Kvůli nemocem. Kvůli mně. Kvůli nám. Kvůli budoucnosti. Kvůli všemu.
Na druhou stranu ho mám ráda. Nechci ho naštvat. Nechci být ta, co „kazí moment“. Nechci být přehnaně opatrná. Nechci vypadat, že mu nevěřím.
A tak se ve mně pere rozum s emocemi.
Nejhorší je, že většina tlaku je vlastně na mně. Jako by automaticky platilo, že když se něco stane, je to můj problém. Moje tělo. Moje těhotenství. Moje následky. Moje rozhodnutí. Moje zodpovědnost.
Ale přitom v tom nejsme sama.
On z toho má potěšení. On je u toho taky. On se rozhoduje stejně jako já. Jenže důsledky by nesla hlavně já. Fyzicky, psychicky, životně.
A to mi přijde strašně nefér.
Když řeknu, že chci ochranu, tak jsem „moc opatrná“. Když bych souhlasila bez ní, tak jsem „nezodpovědná“. Ať udělám cokoliv, pořád mám pocit, že se to hodnotí hlavně podle mě.
Nikdo se ho neptá, jestli je zodpovědný kluk. Nikdo mu neříká, že by měl myslet dopředu. Nikdo mu nebude říkat, že si „měl dát pozor“, kdyby se něco stalo. Všichni by se ptali mě.
A to mě na tom děsí možná nejvíc.
Protože já vlastně nechci řešit jen ochranu. Já řeším, jestli mám právo říct ne. Jestli mám právo trvat na něčem, co je pro mě důležité. Jestli mám právo nepodlehnout tlaku jen proto, že ho mám ráda.
A jestli vztah, kde se bojím ozvat, je vůbec vztah, ve kterém chci být.
Někdy si říkám, že by to mělo být jednoduché. Že bych měla prostě říct: bez ochrany ne. Tečka. A hotovo. Ale realita je složitější. Protože city. Protože nejistota. Protože strach, že ho zklamu. Že budu ta „problémová“. Že si bude myslet, že mu nevěřím nebo že jsem divná.
Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že největší problém není ochrana. Největší problém je to, že se cítím zodpovědná za něco, co by mělo být společné rozhodnutí.
Nechci být jediná, kdo přemýšlí nad následky. Nechci být jediná, kdo nese strach. Nechci být jediná, kdo má v hlavě otázky typu „co když“.
Protože pokud mám nést důsledky, tak mám mít i právo rozhodovat. Bez výčitek. Bez tlaku. Bez manipulace. Bez toho, že se budu cítit jako ta špatná.
Možná je tohle ta největší lekce, kterou se teď učím. Že zodpovědnost ve vztahu není jen na mně. Že moje hranice nejsou přehnané. Že moje obavy nejsou hysterické. Že moje tělo není kompromis.
A že když někdo nechce respektovat něco tak základního, jako je moje bezpečí, tak možná není problém v tom, že jsem „moc opatrná“. Možná je problém v tom, že se snažím nést zodpovědnost za oba. A to by neměla dělat žádná holka. V žádném věku.
