Článek
Když mi to řekl, nejdřív jsem si myslela, že to myslí dobře. Že mě podporuje. Že mi nechce do ničeho mluvit. Že respektuje moje rozhodnutí. Že je „moderní“ a chápe, že moje tělo je moje.
Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to zní jinak.
Jako by se z toho chtěl vyvázat. Jako by si umyl ruce. Jako by řekl: dělej si, co chceš, ale mě z toho vynech.
A já si říkám – je to fakt fér?
Protože to dítě nevzniklo samo. Nevzniklo „mým tělem“. Nevzniklo z ničeho. Byli jsme v tom dva. Dva lidi, dvě rozhodnutí, dvě těla, dvě zodpovědnosti. A teď, když se řeší něco tak zásadního, najednou jsem v tom jen já?
On říká, že mě nechce ovlivňovat. Že nechce být ten, kdo mě do něčeho tlačí. Že je to moje volba. Moje budoucnost. Moje následky.
A ano, je pravda, že potrat se týká hlavně mě. Mého těla. Mé psychiky. Mé bolesti. Mého strachu. Já budu ležet na stole. Já budu krvácet. Já budu brečet. Já budu přemýšlet, jestli jsem udělala správně.
Ale to přece neznamená, že by to měla být jen moje věc.
Protože mě děsí představa, že to budu řešit sama. Že se budu rozhodovat o něčem tak velkém bez skutečné podpory. Že on zůstane někde stranou a já budu nést všechno.
Nechci, aby rozhodl za mě. Ale chci, aby tam byl. Aby měl názor. Aby se mnou mluvil. Aby se mnou brečel. Aby se mnou pochyboval. Aby to nebylo tak, že on stojí venku a já uvnitř bojuju sama se sebou.
Když říká „je to tvoje věc“, zní to, jako by mu to bylo vlastně jedno. Jako by se ho to netýkalo. Jako by to nebyl i jeho příběh. Jeho odpovědnost. Jeho část reality.
A to mě bolí víc než cokoliv jiného.
Protože já se bojím. Nejsem si jistá. Mám v hlavě chaos. Jeden den si říkám, že to nezvládnu. Další den mám pocit, že si to budu vyčítat celý život. Jsem zmatená, citlivá, křehká. A místo toho, aby mi někdo pomohl nést tu váhu, mám pocit, že mi ji ještě víc přehodili na ramena.
Nechci slyšet „dělej, jak chceš“. Chci slyšet „jsem tu s tebou“. To je obrovský rozdíl.
Protože „jen tvoje věc“ může znít jako svoboda. Ale v realitě to často zní jako samota.
Možná je to tím, že kluci to prožívají jinak. Nemají to v těle. Nemají ty hormony. Nemají ten fyzický strach. Pro ně je to víc teorie než realita. Rozhodnutí. Možnost. Téma.
Pro mě je to každá minuta v hlavě. Každý pocit v břiše. Každá myšlenka před spaním. Každý scénář budoucnosti, který se mi rozpadá pod rukama.
A když mi řekne, že je to jen na mně, cítím se strašně osaměle. Jako bych byla jediná dospělá v situaci, kde jsme oba udělali dospělou věc.
Nejvíc mě děsí, že když to „bude jen moje rozhodnutí“, tak to „bude jen moje vina“. Ať už se rozhodnu jakkoliv. Když půjdu na potrat, budu ta, co se rozhodla. Když si dítě nechám, budu ta, co to změnila. On bude vždycky ten, kdo „respektoval moje rozhodnutí“.
A já budu ta, co s tím bude žít.
Možná je fér, že poslední slovo mám já. Ale není fér, že poslední tíha je taky jen na mně.
Protože rovnost neznamená, že mě necháš samotnou. Rovnost znamená, že v tom stojíme spolu. I když konečné rozhodnutí bude moje. I když to bude bolet hlavně mě. I když to budu já, kdo ponese důsledky.
Nechci, aby mi říkal, co mám dělat. Ale chci, aby mi řekl, co cítí. Coho se bojí. Co by si přál. Jak to vnímá. Abych věděla, že nejsem jediná, kdo to bere vážně.
Protože „je to tvoje věc“ může znít dospěle. Ale někdy je to jen hezká věta, za kterou se schová někdo, kdo se bojí převzít část zodpovědnosti.
A já nechci být silná sama. Ne v takhle velké věci. Ne v něčem, co mi může změnit celý život. Ne v rozhodnutí, které si ponesu v sobě navždy.
