Článek
Propadla jsem z matiky. Ne z života. Ne z lidství. Ne z toho, jestli jsem slušný člověk. Propadla jsem z rovnic. Z příkladů, kde se písmena tváří jako čísla a čísla jako moje osobní nepřátelé. A přesto se to tváří, jako by to byla životní tragédie srovnatelná s bankrotem, rozvodem a kriminálním rejstříkem dohromady.
Jedna pětka. Jedno slovo: „nedostatečná“. A najednou mám pocit, že jsem selhala nejen já, ale i moji rodiče, prarodiče, předci až do doby, kdy někdo vynalezl násobilku. Jako bych svým nepochopením kvadratických rovnic zničila rodinný odkaz.
Nejhorší na tom není ta známka. Nejhorší je to ticho. To zklamané ticho. Ten pohled, který neříká „to zvládneme“, ale „co jsme to vychovali“. Jako by moje hodnota člověka byla přímo úměrná schopnosti spočítat příklad pod tlakem v 45 minutách.
Najednou nejsem dcera. Nejsem vnučka. Nejsem holka, co píše, kreslí, přemýšlí, cítí, směje se. Jsem problém. Jsem průšvih. Jsem téma na rodinnou poradu. Jsem položka v tabulce selhání.
Nikdo se neptá, proč mi to nejde. Jestli tomu nerozumím. Jestli mám blok. Jestli mám stres. Jestli mi ten styl výuky vůbec dává smysl. Ne. Otázka zní jinak: proč ses neučila? Proč jsi se nesnažila víc? Proč jsi zklamala?
Jako by existovaly jen dvě možnosti: buď jsi chytrá, nebo líná. Buď máš jedničku, nebo nemáš charakter. Buď to umíš, nebo jsi problém. Nikde není kolonka pro „snažila jsem se, ale prostě mi to nejde“.
Propadla jsem z matiky, ale ve škole jsem se nenaučila jednu zásadní věc: že lidi nejsou test. Že hodnota člověka se nedá změřit známkou. Že mozek není univerzální stroj na stejný typ úloh. Že někdo myslí v číslech a někdo v obrazech, slovech, emocích, souvislostech.
Ve škole je ale matematika královna. Kdo neumí matiku, jako by nebyl kompletní. Můžeš být kreativní, empatická, komunikativní, ale pokud nezvládneš logaritmy, jsi oficiálně slabší verze člověka. Taková ta „jinak šikovná, ale…“. To „ale“ je horší než jakákoliv pětka.
Rodina to myslí dobře. Vždycky to myslí dobře. Jenže jejich „myslíme to dobře“ zní jako: bez matiky nebudeš nic. Bez školy nebudeš nic. Bez úspěchu nebudeš nic. Bez výkonu nebudeš nic. A já si pomalu začínám myslet, že jsem fakt nic.
Propadnout z matiky znamená víc než propadnout z předmětu. Znamená to propadnout z očekávání. Z představ. Z plánů, které si o tobě někdo jiný napsal do hlavy dávno předtím, než ses vůbec narodila.
Nikdo neřeší, že jsem možná dobrá v jiných věcech. Že dokážu napsat text, co lidi rozesměje nebo rozbrečí. Že si všímám detailů. Že mám fantazii. Že umím naslouchat. Že přemýšlím o světě. To se nepočítá. To není v testu.
Počítá se jen výsledek. Číslo. Známka. Výkon. Papír. Razítko. Verdikt.
Ironie je, že mě škola učí, že chyba je součást učení. Ale když udělám chybu, je to katastrofa. Škola mluví o podpoře, ale ve skutečnosti měří hodnotu člověka v bodech. Čím víc bodů, tím víc člověk. Čím míň bodů, tím víc ostuda.
Propadla jsem z matiky, ale naučila jsem se jednu věc: že systém miluje jednoduché odpovědi. Jedničky a pětky. Úspěch a neúspěch. Chytrý a hloupý. Černé a bílé. Jenže lidi jsou šedí. Komplikovaní. Nečitelně složení.
Nejvíc mě bolí, že se za to stydím. Ne proto, že bych nechtěla umět matiku. Ale proto, že mám pocit, že jsem tím někoho zklamala. Že jsem někomu pokazila obraz dokonalého dítěte. Že jsem nesplnila roli, kterou mi nikdo oficiálně nevysvětlil, ale všichni ji očekávali.
Propadla jsem z matiky. A najednou řeším, jestli jsem dost dobrá jako člověk. Což je vlastně úplně absurdní, když se nad tím zamyslím. Ale v systému, kde se lidská hodnota měří známkami, to dává až děsivě velký smysl.
Možná jednou budu úspěšná v něčem úplně jiném. Možná budu psát, tvořit, pracovat s lidmi, se světem, s myšlenkami. Možná nikdy nevyužiju integrály. Možná si na tu pětku ani nevzpomenu.
Ale ten pocit, že jsem „zklamání rodiny“, ten si budu pamatovat dlouho. Ne kvůli matematice. Ale kvůli tomu, jak snadno se ze mě stal problém jen proto, že jsem nezapadla do tabulky. A to je možná ta největší rovnice, kterou bychom měli konečně přestat počítat.
