Článek
Nikdy nevěřil na záhady. Řidič z povolání, čtyřicet let za volantem, přesné trasy, stejné silnice, stejná realita. Tunel na silnici mezi dvěma menšími městy projížděl už stovkykrát. Krátký, starý, špatně osvětlený, nic zvláštního. Místo, kde si maximálně povzdechnete, že by potřeboval opravu. Ne místo, kde by se měl lámat čas.
Byla tma, lehce pršelo, rádio hrálo zprávy a on si kontroloval hodiny. 22:17. Jel domů, unavený, s hlavou plnou obyčejných starostí. Když vjel do tunelu, všiml si jen jedné zvláštní věci. Že světla uvnitř neblikala, jak bývalo zvykem. Místo toho svítila podivně souvisle, skoro mléčně. Jako by vzduch zhoustl.
Na pár vteřin ztratil signál v rádiu. Šum. Ticho. Pak zvláštní pocit tlaku v uších, jako při prudkém klesání letadla. Podíval se na palubní desku. Hodiny se na moment rozmazaly. Nejspíš únava, řekl si. Mikrospánek. Nic víc.
Jenže když z tunelu vyjel, všechno bylo špatně.
Silnice byla nová. Hladký asfalt bez prasklin, jinak tvarované svodidla, dopravní značky, které nepoznával. A auta. Ne stará, hlučná, ale tichá, téměř bez zvuku. Některá neměla ani klasické světlomety, jen úzké světelné pásy.
Zastavil na kraji. Vystoupil. První, co si všiml, byl billboard. Digitální obrazovka s reklamou, která se měnila před očima. Datum v rohu: 2047.
Nejdřív se zasmál. Myslel si, že je to vtip. Reklama. Nějaká futuristická kampaň. Jenže pak uviděl další ceduli. „Vítejte v autonomní zóně. Manuální řízení povoleno pouze ve vyhrazených úsecích.“
Jeho auto bylo jediné, které mělo volant.
Zkusil se zeptat lidí na benzínce. Dívka za pultem se na něj dívala, jako by přišel z muzea. Nechápala, proč platí hotově. Nechápala, co je to občanský průkaz. A když se zeptal, jaký je rok, odpověděla úplně klidně: „Dvacet čtyřicet sedm. To nevíte?“
Cítil, jak mu tuhne žaludek. Vytáhl telefon. Signál byl, ale všechny aplikace vypadaly jinak. Mapy ukazovaly města, která neexistovala. Některá, která znal celý život, tam vůbec nebyla.
Rozhodl se vrátit. Jel zpět k tunelu.
Jenže tunel tam nebyl.
Místo něj jen zarostlý svah, kus staré skály a cedule: „Nebezpečný úsek. Zřícený tunel – uzavřeno od roku 2029.“
Stál tam dlouhé minuty. Možná hodiny. Nikdo si ho nevšímal. Lidé kolem chodili s podivnými náramky, mluvili sami se sebou, jako by komunikovali s někým neviditelným. A on byl najednou cizinec ve vlastním světě. Nebo spíš ve světě, který ještě neměl existovat.
Začal hledat informace. Knihovny, archivy, digitální databáze. Našel zmínky o starém tunelu, který byl kdysi považován za nebezpečný. Prý se v něm ztrácel signál. Prý se tam stávaly nehody bez vysvětlení. A jeden záznam ho zarazil nejvíc.
„Poslední neobjasněné zmizení řidiče: rok 2026. Muž ve středním věku. Vjel do tunelu a už nikdy nevyjel.“
Byl to on.
Jeho jméno. Jeho datum narození. Fotografie z občanky.
Podle oficiálních záznamů byl už přes dvacet let nezvěstný.
Tehdy mu došlo, že se možná nestal cestovatelem v čase, ale chybou v realitě. Že ten tunel nebyl jen stavba, ale nějaký zlom. Místo, kde se prostor a čas na chvíli rozpojily. A on byl ten, kdo se nevešel zpátky.
Zkoušel všechno. Vrátit se na stejné místo. Čekat ve stejný čas. Jezdit tam každou noc. Ale tunel se už nikdy neobjevil. Jako by existoval jen jednou. Jen pro něj.
Dnes žije v roce, který neměl vidět. Bez rodiny, která už dávno zestárla nebo zemřela. Bez identity, která oficiálně přestala existovat. V systému je vedený jako historická chyba. Anomálie.
A občas, když jede po jiné silnici a blíží se k dalšímu tunelu, zpomalí. Vypne rádio. Sleduje světla. A přemýšlí, jestli někde existuje ještě jeden průchod. Zpátky. Do času, kde měl ještě domov, jméno a život, který mu patřil.
Protože nejděsivější na tom není, že se ocitl v jiném roce. Ale že ten jiný rok už ho nepotřebuje. A že ten původní ho považuje za mrtvého. A mezi tím vším zůstal jen on. Uvězněný v čase, který ho nikdy neměl přijmout.
