Článek
Silnice číslo 214 nepatří mezi ty, které by si člověk pamatoval. Úzká, klikatá, bez benzínky, bez vesnic, bez pořádného osvětlení. Spojuje dvě menší města a většina lidí ji používá jen jako zkratku. Přes den působí obyčejně. V noci je ale jiná.
Uprostřed úseku, zhruba tři kilometry od lesa, stojí už desítky let stopař.
Ne doslova neustále. Ale pravidelně. Vždy na stejném místě, u staré dopravní značky, která už dávno neplatí. Má na sobě tmavou bundu, džíny a batoh přes jedno rameno. Vypadá jako kluk kolem dvaceti. Tmavé vlasy, bledá tvář, prázdný pohled.
Lidé si ho začali všímat náhodou. Nejdřív jen jednotlivé zmínky: „Zase tam stál ten samý kluk.“ Pak si řidiči začali porovnávat zážitky. Fotky z palubních kamer. Popisy.
Všechny se shodovaly.
Stejný obličej. Stejné oblečení. Stejný výraz.
Jenže první znepokojivá věc byla, že se jeho vzhled neměnil. Ani po letech. Zatímco řidiči stárli, měnili auta, životy i účesy, stopař zůstával pořád stejný.
Někteří ho začali oslovovat.
„Kam jedeš?“ ptali se.
Nikdy neodpovídal. Jen zvedl palec. Někdy se usmál. Někdy se ani nepohnul. Většina lidí projela kolem, protože místo působilo divně. Bez signálu. Bez domů. Bez logického cíle.
Ti, kteří ho svezli, ale vyprávěli podivné věci.
Jedna žena tvrdila, že nastoupil mlčky na zadní sedadlo. Celou cestu se díval z okna. Když se ho po pár kilometrech zeptala, kam chce jet, nikdo jí neodpověděl. Otočila se – sedadlo bylo prázdné. Dveře zavřené. Nikdy neslyšela vystoupit.
Mladý řidič kamionu zase přísahal, že stopař seděl vedle něj skoro deset minut. Prý byl ledově studený na dotek. Když kamion zastavil na křižovatce, stopař prostě zmizel. Neotevřel dveře. Neprošel kolem. Jen tam najednou nebyl.
Nejděsivější svědectví ale přišlo od muže, který tvrdil, že stopaře poznal.
„To jsem já,“ řekl prý, když se na něj podíval. „Nebo aspoň někdo, kdo vypadá přesně jako já před dvaceti lety.“
Ten muž vytáhl starou fotku z peněženky. Stejná bunda. Stejný batoh. Stejná silnice v pozadí. Fotka byla z roku 1998.
Tehdy prý stopoval, protože mu u té silnice vypovědělo službu auto. Nikdy se z toho místa úplně nedostal. Měl nehodu. Srazilo ho jiné vozidlo. Řidič ujel. Tělo našli až po několika hodinách v příkopu.
Od té doby se tam stopař objevuje.
Policie se pokusila oblast monitorovat. Instalovali kameru na sloup u silnice. První noc zachytila prázdnou silnici. Druhou noc záznam zmizel. Třetí noc kamera fungovala, ale stopař na záznamu nebyl. Přesto ho hlídka na místě viděla na vlastní oči.
Jako by existoval jen pro ty, kdo se dívají přímo.
Zajímavé je, že stopař se nikdy neobjevuje ve dne. Vždy až po setmění. Nejčastěji mezi 22:00 a 2:00. Nikdy za deště. Nikdy během bouřky. Vždy v suchu, tichu a chladu.
Někteří řidiči tvrdí, že když projíždějí kolem, rádio se na chvíli odmlčí. Jiní, že jim na palubní desce na vteřinu vypadnou všechny kontrolky. Jeden muž dokonce přísahal, že mu stopař zašeptal:
„Už jsem skoro doma.“
Jenže problém je, že v okolí žádný domov není. Jen les, pole a prázdná silnice.
Místní se místu vyhýbají. Když jedou v noci, raději si zajíždějí delší trasu. Tvrdí, že kdo stopaře sveze víckrát, začne ho vídat i jinde. Ve výlohách. V odrazech skel. Na konci chodby v paneláku.
Ne fyzicky. Spíš jako pocit, že někdo stojí těsně za vámi.
A pak je tu ještě jedna zvláštní věc.
Několik lidí tvrdí, že stopař má vždy stejnou SPZ auta, které ho poprvé srazilo. Neřekl jim ji. Viděli ji prý sami – jako obraz v hlavě.
Shodovala se ve všech případech.
Nikdy se ale nepodařilo dohledat žádné takové vozidlo.
Silnice 214 je dnes normálně sjízdná. Nic na ní není oficiálně nebezpečné. Žádné křížky, žádný památník, žádné varování. Jen stará značka a prázdný úsek asfaltu.
A přesto se tam každý měsíc objeví někdo nový, kdo řekne:
„Viděl jsem ho taky.“
Stejný kluk. Stejný batoh. Stejný pohled.
Jako by tam pořád čekal.
Ne na odvoz.
Ale na to, až si někdo sedne na jeho místo.
