Článek
Strie, celulitida, pupínky. Můj osobní olympijský trojboj. Disciplíny, ve kterých soutěžím celý život, aniž bych se kdy přihlásila. Nevyhrávám medaile, ale zato mám permanentní pocit, že jsem prohrála ještě dřív, než jsem vůbec vstoupila na startovní čáru.
Je zvláštní, že tyhle tři věci má skoro každý. Statistiky by mohly mluvit jasně: strie má většina žen i mužů, celulitida se týká naprosté většiny ženských těl a akné si projde skoro každý člověk během života. Úplně obyčejné biologické jevy. A přesto se s nimi zachází, jako by šlo o osobní selhání.
Na Instagramu nic z toho neexistuje. Tam mají lidé hladkou kůži, dokonalé póry, stehna jako z plastu a břicha bez jediné linky. Těla vypadají, jako by nebyla vyrobená z masa, ale z grafického programu. Jako by nikdo nikdy nerostl, nepřibíral, nehubnul, nepotil se, neměl hormony ani stres.
A pak se podívám na sebe. Na stehna, která připomínají pomeranč. Na boky, které mají bílé pruhy jako zebra. Na obličej, který se občas chová, jako by mu bylo třináct, i když mi už dávno není. A mám pocit, že jsem nějaká výjimka z lidského druhu. Vadný kus. Nepovedený model.
Strie jsou prý památka na růst. Na změnu. Na to, že tělo nezůstalo stejné. Celulitida je prý normální struktura tuku pod kůží. Pupínky jsou reakce hormonů, stresu, genetiky. Všechno má racionální vysvětlení. A přesto mám pocit, že bych se za to měla omlouvat.
Nejhorší na tom není samotné tělo. Nejhorší je pohled. Ten můj. Ten cizí. Ten naučený. Pohled, který nehledá, jak se cítím, ale jak vypadám. Pohled, který neřeší, jestli jsem zdravá, ale jestli jsem hladká. Pohled, který mi říká, že moje kůže je problém k řešení, ne realita k přijetí.
Influencerky mluví o sebelásce. O přirozenosti. O autenticitě. A pak postují fotky v takovém světle, z takového úhlu a s takovým filtrem, že by na nich nebyla vidět ani jizva po otevřené operaci. Realita, ale jen ta hezká. Přirozenost, ale jen ta fotogenická.
Nikdy jsem neviděla populární influencerku, která by se ráno probudila, rozsvítila ostré světlo, otočila kameru na stehna, zmáčkla kůži a řekla: jo, tohle jsem já. Bez pózy. Bez filtru. Bez kontroly. Jen tělo v surovém stavu.
Místo toho vidím návody, jak strie zmenšit, celulitidu vyhladit a pupínky odstranit. Všechno je „řešitelné“. Všechno je „dočasné“. Všechno se dá „spravit“. Jako by tělo bylo projekt na neustálou rekonstrukci. Nikdy hotové. Nikdy dost dobré.
A tak se učím skrývat. Dlouhé kalhoty místo šortek. Make-up místo kůže. Filtry místo světla. Úhly místo reality. Naučila jsem se existovat jen v té verzi sebe, která nikoho neurazí. Která nebude připomínat, že tělo je hmota, ne dekorace.
Strie, celulitida a pupínky nejsou můj problém. Jsou problém obrazu, do kterého se nevejdu. Problém světa, kde má tělo být vizuální produkt, ne biologický organismus. Kde má kůže fungovat jako obal na zboží, ne jako živá tkáň.
Ten trojboj je vlastně geniální metafora. Tři věci, které dokazují, že tělo se mění. Že reaguje. Že žije. Že není statické. Že není photoshop. Že není reklama. Že není feed. Že není ideální.
A možná proto se neukazují. Protože připomínají pravdu, která se do estetiky nevejde. Pravdu, že tělo není povrch. Že není plátno. Že není projekt. Ale proces.
Influencerky ukazují výsledek. Nikdy proces. Ukazují hladkou kůži, ale ne hormony. Ukazují ploché břicho, ale ne zadržování vody. Ukazují čistou pleť, ale ne stres, cyklus, únavu, genetiku. Ukazují obraz, ne realitu.
Strie, celulitida, pupínky. Trojboj, který žádná influencerka neukáže, protože by tím zbořila iluzi. A bez iluze by se možná ukázalo, že nejsme rozbité. Jen jsme normální. A to je v dnešním světě asi ta nejvíc radikální věc ze všech.
