Článek
Strie nejsou roztomilé. A je mi vlastně jedno, kolik motivačních citátů mi bude tvrdit opak. Nejsou to žádné „mapy života“, „příběhy na kůži“ ani „znamení ženskosti“. Jsou to jizvy. A jizvy obvykle nevznikají z radosti, ale z bolesti, tlaku a boje. V mém případě z boje s vlastním tělem, které jsem se celý život snažila změnit, zkrotit, opravit a hlavně potrestat.
Poprvé jsem si strií všimla někdy kolem třinácti. Ne proto, že by mě bolely, ale proto, že jsem se poprvé opravdu podívala do zrcadla očima někoho jiného. Očima spolužaček. Očima Instagramu. Očima světa, který mi neustále připomínal, že moje tělo se vyvíjí špatně. Rychle. Moc. Jinak. A že bych za to měla cítit stud.
Nikdo mě nepřipravil na to, že puberta není jen o prsou a první lásce, ale i o tom, že se moje kůže začne trhat zevnitř. Doslova. Že se na stehnech objeví fialové čáry, které budou vypadat jako škrábance od něčeho, co mě chtělo roztrhat. A že se z nich časem stanou bílé jizvy, které už nikdy nezmizí, jen se naučím předstírat, že tam nejsou.
Nejhorší na striích není to, jak vypadají. Nejhorší je to, co symbolizují. Že jsem se změnila rychleji, než jsem to psychicky zvládla. Že moje tělo rostlo, zatímco moje sebevědomí se zmenšovalo. Že jsem si zvykla na pocit, že moje vlastní kůže je nepřítel, který mě zrazuje, když se snažím zapadnout do cizí představy o tom, jak mám vypadat.
Pamatuju si přesně ten moment, kdy jsem poprvé přestala nosit kraťasy. Ne proto, že by byla zima. Ale proto, že jsem se styděla. Za něco, co jsem si nevybrala. Za něco, co vzniklo samo, bez mého souhlasu. Za něco, co mi nikdo nikdy nevysvětlil jinak než jako vadu, problém, estetickou chybu.
A pak přišla druhá fáze. Ta „pozitivní“. Ta, kde mi všichni začali říkat, že strie jsou vlastně krásné. Přirozené. Normální. Že bych je měla milovat. Přijmout. Objímat. Sdílet na sociálních sítích. Jenže jak mám milovat něco, co vzniklo z nenávisti k sobě? Jak mám oslavovat jizvy z války, kterou jsem nikdy nechtěla vést, ale byla jsem do ní zatažena tím, jak svět mluví o ženských tělech?
Protože strie nejsou jen biologický jev. Jsou důkazem tlaku. Neustálého sledování. Porovnávání. Kontroly. Jsou vedlejším efektem společnosti, která holkám říká, že musí růst správně. Ne moc. Ne málo. Ne rychle. Ne pomalu. Přesně tak, aby byly pořád „přijatelné“.
Moje strie nejsou připomínkou toho, že jsem silná. Jsou připomínkou toho, že jsem byla slabá k sobě. Že jsem se trestala za jídlo. Že jsem se vážila víckrát denně. Že jsem nenáviděla svoje břicho dřív, než jsem ho vůbec poznala. Že jsem se učila skrývat místo toho, abych se učila žít.
A nejvíc ironické je, že kdybych se narodila o pár let později, možná by mi někdo řekl, že jsem „body positive ikona“. Že bych měla být vděčná za své „nedokonalosti“. Jenže pozitivita na povel nefunguje. Nemůžu si poručit, abych milovala jizvy, které vznikly z bolesti. Stejně jako nemůžu předstírat, že mě nikdy nebolelo být holkou ve světě, kde je ženské tělo neustále veřejný projekt.
Strie nejsou roztomilé. Nejsou ani krásné. Jsou skutečné. A možná to jediné, co s nimi opravdu dokážu, není je oslavovat ani skrývat, ale přestat předstírat, že vznikly ve vakuu. Nevznikly. Vznikly v kultuře, která mě naučila bojovat sama se sebou dřív, než mě naučila být na své straně.
Nejsou to tygří pruhy. Jsou to jizvy po válce, ve které jsem byla zároveň obětí i vojákem. A možná největší revoluce není v tom, že je budu milovat. Ale že tu válku konečně odmítnu dál vést.
