Článek
Vím, že to zní hloupě. Vážně vím. Existují horší problémy než pár pupínků na obličeji. Nemoci, války, rodinné drama, rozchody. A já tu brečím kvůli kůži.
Jenže když ti je šestnáct, tvoje tvář je celý svět.
Je to první věc, kterou lidi vidí. První dojem. Profilovka. Selfie. Zrcadlo na záchodě ve škole. Sklo výtahu. Kamera na mobilu, která tě neustále konfrontuje s tím, jak vypadáš.
A já vidím jen červené tečky. Hrbolky. Jizvy. Lesklou pleť, kterou ani deset vrstev make-upu nedokáže úplně zakrýt.
Každé ráno začíná stejně. Ne „dobré ráno“. Ale kontrola. Nové pupínky? Zhoršilo se to? Je to vidět? Dá se to zakrýt?
Někdy si připadám, jako bych měla na obličeji ceduli: dívka v pubertě. Nečistá. Nedokonalá. Neatraktivní.
Všichni říkají, že je to normální. Že to má skoro každý. Že na tom nic není. Jenže když se podívám kolem sebe, připadá mi, že „skoro každý“ znamená všichni kromě mě.
Na Instagramu mají holky hladkou pleť. Ve třídě mají některé jen pár teček. Na TikToku se líčí a vypadají dokonale i bez filtru. A já mám pocit, že moje kůže je prostě pokažená verze normálního obličeje.
Nejhorší je, že se za to stydím, i když vím, že bych neměla.
Stydím se jít bez make-upu.
Stydím se, když mi někdo kouká dlouho do obličeje.
Stydím se na fotkách.
Stydím se, když mi někdo řekne „to nic není“, protože pro mě to „nic“ zabírá celý můj pohled na sebe.
A pak jsou tu ty poznámky. Ne nutně zlé, ale přesně ty, co se ti zaryjí pod kůži.
„Zkus si víc mýt obličej.“
„Nepřeháníš to se sladkým?“
„To je z nervů, ne?“
„Já bych to tolik neřešila.“
Jako by to byla moje chyba. Jako by akné znamenalo, že jsem špinavá, líná, nezodpovědná. Přitom si obličej čistím víc než cokoliv jiného na těle. Mám rutinu. Krémy. Séra. Tonika. Masky. Půlku koupelny plnou naděje v lahvičkách.
A stejně se každý týden objeví nový pupínek, jako by se mi kůže smála.
Nejde jen o vzhled. Jde o to, jak se kvůli tomu cítím.
Mám menší chuť se smát.
Méně se fotím.
Vyhýbám se světlu.
Dívám se lidem spíš na bradu než do očí.
A někde uvnitř mám pocit, že dokud nebudu mít „normální“ pleť, nemůžu být úplně normální já.
Je zvláštní, jak něco tak malého dokáže ovlivnit celé sebevědomí. Jak pár pupínků rozhoduje o tom, jestli se cítíš hezká, nebo nehodná pozornosti. Jak snadno začneš věřit, že jsi méně, protože tvoje kůže nespolupracuje.
Nejhorší je, že rozumem to chápu. Vím, že akné není charakterová vada. Vím, že je to hormonální. Vím, že to přejde. Vím, že lidi řeší hlavně sebe, ne mě.
Ale pocity nejsou logické.
Pocity říkají: schovej se.
Pocity říkají: nejsi dost hezká.
Pocity říkají: počkej, až to zmizí, a pak teprve žij.
A tak někdy odkládám život na dobu „až budu mít lepší pleť“. Až se nebudu stydět. Až se nebudu bát kamery. Až se nebudu srovnávat.
Jenže co když ta doba nikdy nepřijde úplně?
Možná se nestydím za akné.
Možná se stydím za to, že nejsem dokonalá v době, kdy se od nás očekává, že budeme vypadat dokonale pořád.
A možná nejtěžší není zbavit se pupínků.
Ale přestat věřit, že mě definují.
