Článek
Příběhy o únosech mimozemšťany patří k nejděsivějším kapitolám moderní mytologie. Nejde jen o světla na obloze nebo záhadné objekty zachycené na radaru. Jde o osobní výpovědi lidí, kteří tvrdí, že byli proti své vůli odvedeni neznámými bytostmi – a že si na to vzpomněli až díky regresní hypnóze.
Jedním z prvních široce medializovaných případů byl příběh manželů Betty a Barneyho Hillových z roku 1961. Tvrdili, že při návratu z dovolené spatřili zvláštní objekt na obloze a později zjistili, že si nepamatují část cesty. Pod hypnózou popsali setkání s malými humanoidními bytostmi, lékařské vyšetření na palubě plavidla a mapu hvězdného systému. Jejich svědectví otevřelo dveře stovkám dalších podobných výpovědí.
Společným prvkem mnoha případů je tzv. „ztracený čas“. Lidé si uvědomí, že jim chybí hodina či dvě, aniž by věděli proč. Následují noční můry, úzkosti a pocit, že jsou sledováni. Někteří nacházejí na těle podivné jizvy nebo malé vpichy, které si neumějí vysvětlit. A právě tehdy vyhledají terapeuta, který používá hypnózu.
Pod vedením hypnoterapeuta se údajně začnou vynořovat obrazy: oslnivé bílé světlo, neschopnost pohybu, pocit levitace. Svědci často popisují šedé bytosti s velkýma černýma očima, bez výrazných rysů a s tenkými končetinami. Vyprávějí o chladných kovových stolech, nástrojích připomínajících chirurgické vybavení a komunikaci bez slov – telepaticky.
Některé výpovědi jsou natolik detailní, že působí až mrazivě. Lidé, kteří se nikdy předtím neznali, popisují podobné prostředí i postupy. To vede zastánce teorie únosů k přesvědčení, že nejde o náhodu. Tvrdí, že hypnóza pouze odstraňuje psychickou blokádu, kterou si mysl vytvořila jako obranu před traumatem.
Skeptici však upozorňují na rizika regresní hypnózy. Lidská paměť není dokonalý záznamník. Je tvárná, náchylná k sugesci a ovlivnitelná očekáváním terapeuta. Studie ukazují, že pod hypnózou mohou vznikat falešné vzpomínky, které jsou pro člověka subjektivně naprosto reálné. Pokud hypnoterapeut naznačí scénář únosu, mysl jej může nevědomě „doplnit“.
Psychologové také poukazují na fenomén spánkové paralýzy. Stav mezi bděním a snem může vyvolat pocit ochrnutí, přítomnosti cizí bytosti v místnosti i realistické halucinace. V kombinaci s kulturním vlivem filmů, knih a médií se může zážitek přetavit do přesvědčení o mimozemském únosu.
A přesto zůstává otázka, proč jsou některé příběhy tak podobné napříč kontinenty i desetiletími. Proč lidé popisují stejné typy bytostí dávno před internetem? Proč někteří vykazují fyzické známky stresu, když své zážitky vyprávějí?
Někteří badatelé spekulují o možnosti, že únosy nejsou fyzické, ale spíše formou neznámého fenoménu zasahujícího lidské vědomí. Jiní tvrdí, že jde o moderní podobu starých folklórních příběhů o vílách a démonech, kteří unášeli lidi do jiných světů. V každé době si prý lidstvo obléká své strachy do podoby, která odpovídá aktuálním představám o neznámu.
Únosy mimozemšťany tak stojí na hraně mezi vírou a vědou. Neexistuje jednoznačný fyzický důkaz o tom, že by k nim docházelo. Přesto tisíce lidí po celém světě přísahají, že jejich zkušenost je skutečná. Někteří z nich se celý život potýkají s traumaty, které si nedokážou vysvětlit jinak.
Možná je pravda ukrytá hluboko v lidské psychice. Možná v neprozkoumaných zákoutích vědomí. A možná – jak věří ti nejodvážnější – jsme skutečně jen jednou z mnoha civilizací ve vesmíru, která občas přitáhne pozornost něčeho mnohem staršího a vyspělejšího.
Dokud nebude existovat nezpochybnitelný důkaz, zůstanou výpovědi lidí pod hypnózou děsivým, fascinujícím tajemstvím. Tajemstvím, které začíná ve tmě ložnice… a končí v oslnivém světle, z něhož se probouzíme s otázkou: Byl to jen sen?
