Článek
Veronika se do babiččina domu vrátila poprvé po patnácti letech. Dům na kraji malé vesnice byl prodán, ale než si ho nový majitel převezme, musela rodina vyklidit sklep a půdu. Staré krámy, nábytek, zapomenuté krabice. Všechno, co se roky hromadilo v temných místnostech plných prachu.
Sklep byl nejhorší. Nízký strop, vlhké zdi, zatuchlý vzduch. Veronika tam šla jako poslední. Otevřela starou skříň a našla kartonovou krabici převázanou provázkem. Na víku bylo napsáno jen jedno slovo: „Fotky“.
Čekala rodinné snímky. Babičku, dědu, rodiče. Možná i sebe jako malou. Ale to, co našla, jí způsobilo mrazení v zádech.
Na první fotografii byla holčička kolem pěti let. Seděla na houpačce. Měla stejné vlasy, stejné oči, stejný mateřský znaménko na krku jako Veronika.
Byla to ona.
Jenže houpačka stála na hřišti, které Veronika nikdy v životě neviděla.
Další fotka: ona u stolu s neznámou ženou a mužem. Usmívali se. Vypadali jako rodiče. Ale nebyli to její rodiče. Neznala jejich obličeje. Neznala byt, ve kterém seděli. Neznala oblečení, které měla na sobě.
A přesto to byla pořád ona.
Veronika si byla jistá jednou věcí: tyhle fotografie nikdy v životě neviděla. A nikdo je nikdy neukazoval v rodinném albu.
Začala jimi listovat jednu po druhé.
Byly tam celé série. Na výletě u řeky. Na narozeninové oslavě. Na zahradě před domem, který nepoznávala. Na některých fotkách byla sama. Na jiných s cizími lidmi. Všechny ale zachycovaly její dětství.
Jenže její skutečné dětství vypadalo úplně jinak.
Pamatuje si panelák, školku, rozvod rodičů, byt u mámy. Na fotkách ze sklepa ale vyrůstala někde jinde. V domě se zahradou. S úplně jinými lidmi. A hlavně – na těch snímcích působila šťastně.
Na zadní straně jedné fotky byl datum: 1996.
Veronice bylo tehdy šest let. V tom roce se její rodiče rozvedli a ona se stěhovala do jiného města. To si pamatovala naprosto přesně.
Ale na téhle fotografii byla na narozeninové oslavě. S dortem. Se svíčkami. V místnosti, kterou nikdy nezažila.
Začalo jí být nevolno.
Vzala krabici domů a zavolala matce.
„Mami, máme doma nějaké staré fotky?“ zeptala se opatrně.
„Jaké fotky?“ odpověděla matka. „Myslíš ty v albu? Ty jsi je přece viděla tisíckrát.“
Veronika se nadechla. „Fotky… mě. Z dětství. Ale jiné.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Jak jiné?“ zeptala se matka po chvíli.
Veronika jí jednu poslala do zprávy.
Odpověď nepřišla skoro minutu.
Pak přišla jen jedna věta: „Tyhle fotky neexistují.“
Matka odmítala o čemkoliv mluvit. Tvrdila, že jsou falešné. Že si Veronika něco plete. Že možná našla fotky nějaké jiné holčičky, která jí je podobná.
Jenže podobnost byla dokonalá. I drobné detaily. Jizva na koleni z pádu z kola. Křivý zoubek. Dokonce i plyšový králík, kterého měla Veronika jako malá… ale o kterém si myslela, že ho dávno ztratila.
Na jedné fotce ho držela v ruce.
Jenže v úplně jiném pokoji, než si pamatovala.
Tu noc se jí zdál zvláštní sen.
Stála v cizím domě. Volala na někoho „mami“, ale hlas jí odpovídal jinak, než byla zvyklá. Viděla sama sebe v zrcadle – mladší, klidnější, bez strachu. A měla pocit, že ten život je její. Stejně skutečný jako ten současný.
Ráno se probudila s bolestí hlavy a pocitem, že jí chybí vzpomínky.
Začala systematicky porovnávat fotografie s realitou. Našla adresu na jedné staré obálce v krabici. Místo skutečně existovalo. Dům s číslem popisným, zahrada, starý plot.
Jela tam.
Dům byl opuštěný. Na prodej. Když se podívala přes plot, ztuhla.
Na zahradě stála rezavá houpačka.
Přesně ta z první fotografie.
Vešla dovnitř s makléřem. Interiér byl prázdný, ale Veronika měla zvláštní pocit, že se v něm vyzná. Věděla, kde bývala kuchyň. Kde dětský pokoj. Kde schody, které na fotkách nikdy nebyly, ale její tělo si je „pamatovalo“.
V jedné místnosti se jí udělalo špatně. Měla náhlý nával emocí, které nedokázala pojmenovat. Smutek, ztrátu, stesk po něčem, co nikdy oficiálně neměla.
Makléř se jí zeptal, jestli je v pořádku.
Veronika jen zašeptala: „Já jsem tady vyrůstala.“
Ale věděla, že to není pravda.
A zároveň věděla, že to pravda je.
Od té doby má výpadky paměti. Občas si vybaví detaily z dětství, které se nikdy nestaly. Lidi, kteří neexistují. Hlasy, které nepatří její rodině. A někdy, když se dívá na staré fotky ze sklepa, má pocit, že se jí ty vzpomínky pomalu vracejí.
Jako by žila dva životy zároveň.
A ten druhý byl někde uložený. V krabici. Ve sklepě. V realitě, která se rozhodla připomenout, že existuje.
Nejděsivější fotka je poslední v krabici.
Je na ní Veronika jako dospělá. Stojí před zrcadlem. Má stejný obličej jako dnes. Stejné oblečení, které právě nosí.
A za ní stojí někdo další.
Rozmazaná silueta, která vypadá přesně jako ona.
Jen se dívá jiným směrem.
