Článek
Známý sportovec tvrdí, že se setkal se svou vlastní kopií: Setkání, které nemělo být možné
Když profesionální sportovec Tomáš L. poprvé řekl, že potkal sám sebe, jeho okolí se jen zasmálo. Brali to jako špatný vtip, nadsázku nebo důsledek vyčerpání po náročné sezóně. Jenže Tomáš svůj příběh opakoval znovu a znovu – pokaždé se stejnými detaily, se stejným výrazem v očích. A hlavně: pokaždé s viditelným strachem.
Všechno se mělo stát během soustředění v zahraničí. Tým byl ubytovaný v moderním hotelu na okraji města, kde sportovci trávili většinu času mezi tréninky a odpočinkem. Jednoho večera se Tomáš vracel sám z posilovny. Ve výtahu prý stál už někdo jiný.
„Myslel jsem, že je to další hráč. Otočil jsem se a uviděl… sebe. Stejný obličej, stejné oblečení, dokonce i stejná jizva nad obočím,“ popsal.
Nejdřív se zasmál. Automaticky prý řekl: „To je dobrý, fakt povedený.“ Jenže muž ve výtahu se neusmál. Díval se na něj úplně stejně vážně, jako se Tomáš dívá na sebe do zrcadla. A pak prý promluvil.
„Řekl moje jméno. Přesně tím tónem, jakým ho říkala moje máma, když jsem byl malý.“
Tomáš tvrdí, že v tu chvíli ho zamrazilo. Ten člověk nejen vypadal jako on, ale znal detaily z jeho života. Mluvil o jeho zranění z mládí, o zápase, který nikdy nebyl v televizi, o hádce s trenérem, kterou slyšeli jen dva lidé v šatně.
„Nebyl to cizí člověk. Byl to já. Jen… jiný. Klidnější. Jakoby věděl víc,“ říká Tomáš.
Podle jeho slov setkání trvalo sotva minutu. Výtah zastavil, dveře se otevřely a „druhý Tomáš“ vystoupil. Ještě se otočil a řekl větu, která sportovce pronásleduje dodnes:
„Dávej si pozor. Tohle není ta verze, ve které to dopadne dobře.“
Pak zmizel na chodbě.
Tomáš se rozběhl za ním, ale chodba byla prázdná. Žádné dveře se nezavřely, žádné kroky, žádný zvuk. Jako by tam nikdy nikdo nebyl.
Zpočátku si myslel, že šlo o halucinaci z únavy. Jenže další den si recepční vzpomněla, že „někdo úplně stejný“ jako Tomáš se v noci ptal na snídani, přestože Tomáš sám byl tou dobou na pokoji a volal s rodinou.
Ještě znepokojivější bylo, že v kamerovém systému hotelu se skutečně objevily záběry dvou naprosto identických mužů. Ne současně v jednom záběru – ale v různých časech, na stejných místech, ve stejném oblečení. Jako by se jeden „kopíroval“ přes druhého.
„Když jsem ty záznamy viděl, došlo mi, že se mi to nezdálo. Někdo… nebo něco… tady bylo místo mě,“ tvrdí sportovec.
Od té doby se prý začaly dít další podivné věci. Tomáš nacházel v telefonu zprávy, které si nepamatoval, že by psal. V kalendáři se objevovaly poznámky o schůzkách, na kterých nikdy nebyl. A několikrát mu lidé tvrdili, že ho potkali ve městě, i když byl prokazatelně jinde.
„Začal jsem mít pocit, že existují dvě verze mě. Jedna, která žije tenhle život… a druhá, která se občas objeví a něco zařizuje za mě,“ říká.
Psychologové mluví o disociaci, extrémním stresu a možném rozpadu identity. Podle nich může mozek vytvořit velmi realistický „druhý obraz sebe sama“, zvlášť u lidí pod dlouhodobým tlakem. Jenže Tomáš upozorňuje na jeden detail, který se jim do teorie nehodí.
„Jak by mi moje vlastní hlava mohla ukázat věci, které se staly až potom?“
Tvrdí totiž, že muž ve výtahu zmínil zranění, které si Tomáš způsobil až o tři týdny později během zápasu. Přesně na stejném místě, přesně stejným způsobem.
Od té doby má sportovec pocit, že je sledovaný. Ne fanoušky, ne médii – ale sám sebou. Často se prý dívá do zrcadla déle než dřív, jen aby se ujistil, že obraz „sedí“. Že se neusmívá dřív než on sám.
„Někdy mám strach, že jednou přijdu domů a zjistím, že už tam někdo je. A že ten někdo budu já. Jen lepší verze,“ řekl v jednom rozhovoru.
Nejvíc děsivá je ale jeho poslední myšlenka. Tomáš totiž tvrdí, že ten druhý působil jistějším dojmem. Klidnějším. Jako by přesně věděl, co se stane.
A tak si sportovec klade otázku, kterou si nikdo z nás nechce položit:
Co když nejsme jediná verze sebe sama? A co když ta druhá občas přijde zkontrolovat, jak se nám daří… než nás jednou úplně nahradí?
