Článek
Díra se v průběhu let zvětšovala a zvětšovala, až úspěšně změnila svůj status z diastázy na kýlu.
„Řízneme vás,“ řekl mi pan doktor na ambulanci.
Neříkal jak moc, ani se při tom netvářil moc zlověstně, takže jsem zůstala v klidu.
Ještě jsem nikdy operaci v narkóze nezažila a těšila jsem se, že to bude mimořádný zážitek, něco jako holotropní dýchání.
Trošku mě znejistil jeden známý, který mi vyprávěl o své právě absolvované operaci a uklidňoval mě, že jen poměrně malé procento lidí se z narkózy neprobere. To jsem opravdu nepotřebovala slyšet.
Nicméně jsem absolvovala kolečko předoperačních vyšetření a den před operací jsem ukázněně stála přede dveřmi chirurgického oddělení.
Připadla jsem si jako VIP osoba,protože jsem se rozhodla vybrat dětem pokladničky a zaplatit si nadstandardní pokoj.
Sestra mě do něj uvedla s otázkou „Co si dáte k pití?“ a zároveň jsem zjistila, že mám polohovací postel s televizí, pokoj zařízený jako apartmán v letovisku včetně vlastního sociálního zařízení.
Nabídka drinků ovšem nebyla nijak oslňující - hořký čaj, oslazený čaj, nebo voda.
Zvolila jsem hořký čaj, který mi vzápětí přinesli, oblekla jsem si apartní pyžamko z Tchiba, napolohovala postel a sáhla po televizním ovladači.
Když mi donesli vepřové výpečky se špenátem a s dotazem, jestli paní bude jíst u stolu v pokoji, v jídelně, nebo mi to mají naservírovat na stoleček do postele, říkala jsem si, že tahle dovolená nezačíná zas tak špatně.
Celá tahle legrace ale trvala jenom do půlnoci. Pak se nejedlo a nepilo, s výjimkou nějakých tablet ráno, které mi způsobily stav mírné otupělosti.
Vzpomínám si, že mě někam vezli, tušila jsem, že na sál o poschodí níž. Takhle pěkně jsem se naposledy vezla jako dítě v kočárku. Nejlepší na operaci je, že kolem spousta lidí řeší věci za vás a po vás nikdo nic nechce.
Jedině spolupráci při přesunu na operační stůl.
Protože jsem pravidelným divákem Ordinace v růžové zahradě, připadala jsem si jako doma, jen mi scházela pod rouškou některá se známých seriálových tváří.
Jedna ze zarouškovaných hlav se ke mně naklonila a zeptala se mě tichým vemlouvavým hlasem: „Hřeje vás to?“
Ano, pokud byste to nevěděli, operační stůl je zespodu vyhřívaný! Ne že by to nebylo příjemné, protože tuším, že ta věc je kovová.
Daly mi dýchnout kyslíku, což bylo příjemné, něco jako horský vánek. Zároveň mi něco začalo proudit do žíly.
Díval jsem se na zářivky nad sebou. Trochu mi činilo obavy, že neusínám. Co se bude dít? Přemítala jsem. Zruší operaci, nebo mě budou řezat zaživa.
Než jsem to stačila promyslet, ležela jsem znova v přípravném pokoji. Tak asi nic, řekla jsem si.
Pak jsem ale zjistila, že někdo vystřihl kus mého života nebo došlo k časoprostorovému skoku, protože operace mezitím proběhla. Cítila jsem, že mě opravdu řízli.
Za chvilku mě odvezli zpátky na pokoj, kde jsem dostala za nějakou dobu trochu toho hořkého čaje a ještě za nějakou dobu zdejší specialitu - nějaký instantní bujon, o kterém prohlásila sanitářka, která mi ho přinesla upřímně „nesu vám ten hnus.“ Měla pravdu.
Není každý den posvícení. Stýskalo se mi po výpečcích a hlavně po pořádné kávě.
Naštěstí poté, co jsem dokázala vstát z postele, jsem dokázala dojít sama na své VIP WC.
Nicméně jsem při transportu na WC zjistila, že za sebou táhnu jakýsi dlouhý šlauch, který mi na jedné straně vede z břicha a na druhém konci je zakončený baňkou, do které odtéká krev.
Byl to drén, zvaný v pacientském slangu „kabelka.“
Přemísťovat se s kabelkou nebylo nic příjemného, proto jsem byla ráda, že mi ji na další den vzali. Ani jsem to nikde nehlásila.
Za dva dny jsem se nechala odvézt domů, za nějakou dobu mi vytáhli stehy a teď, po měsíci a půl, mám jako památku na celou záležitost nepatrnou jizvu a téměř ploché břicho v místě dřívější neestetické vybouleniny.
S odstupem hodnotím celou záležitost veskrze pozitivně. Naše zdravotnictví funguje, když něco potřebujete opravit na svém těle, dostane se vám pomoci od profesionálů, kteří vědí, co dělají. Pokud by mě chtěl někdo z jakéhokoliv důvodu zase „říznout“, rozhodně se tomu nebudu bránit.
Už budu vědět, do čeho jdu.
