Článek
T4 – tentokrát díky LPS?
Dovolte mi prosím můj dotaz obhájit.
20 let si myslíte, že máte relativně zdravé dítě. V době dospívání se dějí věci, které se stále dají vysvětlit dospíváním, pohodlností, pubertou. Dospívající dítě má své plány, ale je postupně čím dál víc unavené a plány ubývají. Uzavírá se do sebe, projde doba covidová, mladý člověk by po dokončení střední školy něco už měl chtít a najednou to nejde a je mu to divné. Nechce to nejdřív nikde říct, hledá si leccos na Google, až ho osloví web s podobnými články a online pomocí. Výsledkem je diagnostika u specialistů (psycholog, klinický psycholog, psychiatr), kterou neurychlíte.
Po 10 měsících se dozvíte, že bohužel nejde jen o deprese, ale o poměrně vzácnou diagnózu simplexní schizofrenie, která je s prognózou. To znamená, že v dohledné době zažijete rozpad osobnosti svého apatického dítěte, protože tato forma nemoci lékům zdárně odolává. Rozpadly se plány mladého člověka i rodiče, v práci se neosvědčuje, nemá žádný příjem, vše táhne rodič. Co dělat? Doktor specialista mimo jiné sdělí, že je nutné zažádat o invalidní důchod (ID). A tady začíná boj, který vedete se zdegenerovaným molochem, který si nyní říká Institut posuzování zdravotního stavu (dříve Lékařská posudková služba) a je zaštítěn Českou správou sociálního zabezpečení. Tam tedy podáte žádost. Čekáte, protože lhůty jsou dlouhé. A ke konci lhůty přijde zamítnutí, které mluví o poklesu schopnosti pracovat pouze o 30 %. Vy nechápete, specialista nechápe. Dítě se sesype a jde do nemocnice.
Sestavujete tzv. námitky, abyste drželi jednu linii, ačkoli sociální pracovníci často radí dávat si stále dokola nové žádosti. Při tom leckde pátráte a zjistíte, že podobně je na tom 45 % všech žadatelů jen v Loňském roce – buď rovnou zamítnutí nebo automatické snížení invalidity od stolu. Tak se totiž dnes posuzuje – nikdo na nikoho není zvědavý. Chápu, že se vše dá zneužívat a někdo v tom asi „umí chodit“. Ale opravdu nemocný člověk je zničený, protože je zpravidla pro něj příliš obtížné sestavovat námitky (odvolání) či dokonce správní žalobu. Po zaslání námitek opět dlouze čekáte a dozvíte se, že žádné nové lékařské zprávy do ČSSZ nedorazily, tudíž může jiný posudkový lékař opsat předchozí posudek od stolu. Není to pravda, ale koho to zajímá – podejte si správní žalobu nebo novou žádost. Vůbec nechápete, co to tam je za „odborníky“. V registru Lékařské komory zjistíte, že posudkovými lékaři jsou chirurg nebo dermatolog. Hm. Vybičujete se k podání žaloby – není čas se litovat. Dítě už má útlumy reality. Nemáte peníze, třeba pomůže širší rodina. Změníte práci i bydlení, abyste získali více času a ušetřili peníze. V žalobě požadujete posudkovou komisi, ve které bude specialista. A zase čekáte. Mezitím si na různých stránkách čtete hromadu podobných zkušeností jak přes kopírák. A beznaděj se zvyšuje, protože mnozí se s ČSSZ perou dál i přes zdárný průběh komisí i soudů. Nechápete to, ale doufat musíte.
Komise se specialistou byla stanovena. Kupodivu i zatoulané lékařské zprávy se najednou našly. Ke komisi může nemocný přijít s doprovodem a smí zvukově nahrávat průběh. Toho využíváme. Specialistka je příjemná a umí číst v odborných zprávách. Vidí, koho má před sebou. Předsedkyně komise připomíná spíš svým jednáním bachařku. Když chcete popsat např. zhoršení hygienických návyků dítěte, odmítne jej na chvíli poslat na chodbu. Musíte to říkat před ním! Vaše dítě ovšem není hluché… Předsedkyně komise se do dotazů vloží a zkouší Vás z časové posloupnosti všech událostí z průběhu onemocnění. Proč? Protože za chvíli Vás vyhodí na chodbu a zkouší z toho Vaše dítě! Díky Bohu všem za sdílené zkušenosti, dala jsem si na tyto otázky pozor, a syn tam odpovědi lovil poctivě ze své paměti. Pak se komise radí. Jste oba na chodbě, a přes zavřené dveře zevnitř zakryté dekou slyšíte zvýšené hlasy. Já bulím, protože už nemůžu. Dítě Vám odchází během několika let někam, kde mu už málo rozumíte a lidi, kteří zastupují stát, ničí dítě i vás – jste jen obtěžující čísla.
Pak znovu uvnitř konečně slyšíte, že je nemoc posouzená správně, i když si myslíte o uznání doby invalidity své (přece nechcete, aby dítěti zpětně vyplatili ranec, samozřejmě nezúročený). Dobíhá moje rozsypání a úleva, konečně je jasno. Zároveň je to potvrzení celé tragédie – další člověk vidí smutnou pravdu. Paní připomínající bachařku se podiví: „Proč pláčete, vždyť jste vyhrála.“ Aha, tak o to tady šlo.
Stěžujete si na postup a chování tohoto institutu v Lékařské komoře, zašlete stížnost MPSV i ČSSZ - Lékařská komora si umyje ruce, že dotyční posuzovatelé v tu chvíli pracovali pro ČSSZ. MPSV také. ČSSZ se vyjádří slizce, že jistě dotyční dělali, co mohli, otázka na pláč je prý důkaz empatie a ani muk o tom, že se předsedkyně komise pokusila zpochybnit odumírající paměť Vašeho dítěte. Omluva – kdepak.
Měli jsme štěstí, že soud se choval korektně, ne každý tuto zkušenost popisuje podobně. Měli jsme štěstí, že komise díky soudnímu nařízení musela přizvat odborníka, a ten si stál za svým. Dlouhá cesta, která se může za rok opakovat. Ale co se asi tak u nemoci, která je degenerativní, může stát za zázrak? Domnívám se dle velkého množství podobných zkušeností, že posudkoví lékaři mají takto dány noty – ušetřit maximálně bez ohledu na jakékoli následky vážně nemocných a jejich případných pečovatelů. Je to vůbec moudré? Prý je to zodpovědné zacházení s penězi daňových poplatníků. Jo? Někdy jo, často ne. Je to ponižující! A stále Vás posuzují i při odvolávání oni a nemusí se za nic zodpovídat ani své výplody obhajovat u soudu. Takto se stát chová k těm, kteří jsou opravdu zranitelní.
Svého času se vážně nemocných a hendikepovaných zbavoval Hitler v tzv. programu T4. Moje dítě mělo štěstí, že i když zcela bez zájmu propadlo sítem sociálního systému, že má ještě živou matku, která pochopila, že jde o nemoc a své dítě si zabít nenechá. Teď sbírá síly na další kolo se systémem. Ptám se: jak tak vážně nemocný člověk sám skončí, když nemá sílu na zdlouhavou pomoc? Jak to, že podobný proces podstupuje 45 % žadatelů? Jaký je cíl všech, kteří jsou součástí toho systému a nadále odmítají pochybení?
Odpovězte poctivě.
