Kostnice v Sedlci – chrám ze smrti

Není zde zlato ani drahé kameny, stěny nezdobí fresky a sochy nejsou vytesány z mramoru. Zdejším stavebním materiálem i ornamentem je lidská bytost ve své nejzákladnější, nejtrvalejší podobě – kosti. Kostnice v Sedlci, chrám vytvořený z ostatků více než 40 000 lidí, není pouhou morbidní kuriozitou. Je to hluboká umělecká, teologická a filozofická meditace nad pomíjivostí lidského života a příslibem věčnosti. Je to místo, kde se smrt stává uměním a umění promlouvá o smrti.

Abychom pochopili vznik tak unikátního místa, musíme se vrátit o staletí zpět, do doby, kdy se prolnula hluboká víra s bezprecedentní katastrofou. Základy budoucí nekropole byly položeny v roce 1142, kdy byl v Sedlci založen první cisterciácký klášter v Čechách. Klášter se brzy stal hospodářským a kulturním centrem regionu, jehož význam exponenciálně vzrostl ve druhé polovině 13. století, kdy podle tradice jeden z mnichů objevil na klášterních pozemcích bohatá ložiska stříbra. Tento objev dal vzniknout Kutné Hoře, která se ve 14. století stala jedním z největších a nejbohatších měst Evropy. S bohatstvím a obrovskou koncentrací obyvatel však přišla i masivní úmrtnost.

Klíčovým momentem, který předurčil osud sedleckého hřbitova, byla cesta opata Heidenreicha do Svaté země v roce 1278. Z pověření krále Přemysla Otakara II. se vydal do Jeruzaléma, odkud se vrátil s malým, ale nesmírně cenným suvenýrem: hrstí hlíny z Golgoty, místa Kristova ukřižování. Tuto posvátnou půdu rozesel po klášterním hřbitově, čímž jej proměnil v takzvané Svaté pole, první svého druhu ve střední Evropě.

Pověst o tomto činu se rychle rozšířila. Víra, že pohřeb v půdě ze Svaté země zajistí rychlejší cestu ke spáse, učinila ze Sedlce nejžádanější pohřebiště v českých zemích i daleko za jejich hranicemi. Do Sedlce si přáli být uloženi zesnulí z Polska, Bavorska i Belgie. Duchovní prestiž místa vytvořila obrovskou poptávku po hrobových místech, kterou by běžný hřbitov nedokázal uspokojit.

Tato duchovní poptávka byla brzy naplněna hrůznou nabídkou těl, kterou přinesly tři velké demografické katastrofy. Hřbitov, který se rozkládal na ploše 3,5 hektaru, se začal plnit k prasknutí.

Archeologické nálezy potvrdily existenci masových hrobů, kde byli mrtví ukládáni v mnoha vrstvách nad sebou – v jednom případě dokonce v 26 vrstvách. Na konci 15. století byl hřbitov beznadějně přeplněn. Praktická nutnost exhumovat starší ostatky, aby se uvolnilo místo pro nové, vedla přímo k založení kostnice – místa pro pietní uložení kostí na posvěcené půdě. Vznik kostnice tak nebyl náhodou, ale nevyhnutelným důsledkem střetu mimořádné duchovní touhy s obrovským historickým traumatem.

Samotná stavba Hřbitovního kostela Všech svatých, postavená kolem roku 1400 ve stylu vrcholné gotiky, je architektonickým ztělesněním křesťanské nauky o smrti a vzkříšení. Byla koncipována jako takzvaný karner – dvoupatrová hřbitovní kaple s kostnicí.

Tato dvojúrovňová dispozice není náhodná; je to promyšlené teologické sdělení vytesané do kamene:

Fyzická cesta návštěvníka, který sestupuje do temné říše kostí a poté (alespoň v myšlenkách) stoupá do prosvětlené kaple, tak zrcadlí duchovní pouť od smrti ke vzkříšení. Samotná budova je kázáním o tom, že smrt není konec, ale přechod.

Stavba však od počátku trpěla chronickými statickými problémy. Byla postavena na nestabilním sprašovém podloží bez pevných základů, což způsobilo její postupné naklánění. V jednu chvíli se odklon od svislé osy blížil půl metru. Tato nestabilita si vyžádala zásahy pozdějších architektů a je problémem dodnes, kdy probíhá rozsáhlá rekonstrukce s plánovaným dokončením až kolem roku 2030.

Podobu interiéru kostnice formovaly tři klíčové postavy v různých historických epochách. Jejich postupné zásahy představují fascinující záznam o vývoji evropského vnímání smrti – od středověké zbožnosti přes barokní teologii až po romantickou fascinaci makabrem.

První uspořádání kostí je legendou připisováno poloslepému cisterciáckému mnichovi, který měl v roce 1511 za úkol srovnat obrovské množství exhumovaných ostatků. Vytvořil šest obrovských pyramid z kostí a lebek. Tento čin byl aktem piety, který vnesl řád do chaosu a vzdal úctu anonymním mrtvým. Pyramidy symbolizovaly zástupy čekající na Poslední soud, kde jsou si všichni rovni. Legenda vypráví, že po dokončení práce se mnichovi zázračně vrátil zrak, což jeho dílo posvětilo jako bohulibé.

Na počátku 18. století pověřil opat Jindřich Snopek geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela obnovou celého zchátralého sedleckého areálu. Santini ve svém unikátním stylu barokní gotiky stavbu staticky zajistil přístavbou západní předsíně. Je považován za autora první umělecké koncepce kosterní výzdoby. Jeho barokní kompozice, využívající lebky a hnáty k vytvoření symbolických prvků jako korun a svícnů, se snažila zasadit smrt do velkolepého, Bohem řízeného řádu spásy.

Po zrušení kláštera císařem Josefem II. v roce 1784 přešel majetek do vlastnictví rodu Schwarzenbergů. V roce 1870 pověřili řezbáře Františka Rinta z České Skalice, aby kosti „uvedl do pořádku“. Rint rozebral dvě z původních pyramid a vtiskl prostoru zcela novou, dramatickou a temně romantickou vizi. Je autorem nejslavnějších a nejvíce šokujících prvků: obřího lustru, girland z lebek, monstrancí, kalichů a především Schwarzenberského erbu. Svůj umělecký vklad stvrdil podpisem, vyskládaným z kostí na stěně u vchodu – moderním gestem umělecké individuality. Jeho práce posunula význam místa od teologického řádu k silnému estetickému prožitku smrti.

Dílo Františka Rinta je vrcholem uměleckého ztvárnění kostnice a vnáší do ní prvky, které balancují na hraně posvátného a světského.

Dominantou celého prostoru je masivní lustr, zavěšený ve středu hlavní lodi. Je to ohromující dílo, o kterém se traduje, že obsahuje alespoň jednu z každé kosti lidského těla. Jeho základnu tvoří lebky, z nichž se rozbíhají ramena zdobená dalšími kostmi, a celek je korunován girlandami z lebek a obratlů. Lustr je mrazivou připomínkou křehkosti lidské schránky, proměněné v objekt děsivé krásy.

Na levé straně kaple visí pečlivě zhotovený erb rodu Schwarzenbergů, Rintových patronů. Je to nejsvětštější prvek v celém prostoru. Jeho nejpozoruhodnějším detailem je zobrazení havrana (sestaveného z drobných kostí), který klove oko z hlavy Turka. Nejde o obecný symbol, ale o konkrétní historickou připomínku vítězství Adolfa ze Schwarzenbergu nad Turky v bitvě u Rábu v roce 1598. Tento detail zasazuje univerzální téma smrti do konkrétního okamžiku aristokratického vojenského triumfu a oslavy světské moci.

Rintova práce prostupuje celou kaplí. Vytvořil mohutné girlandy z lebek, které se vlní pod klenbami , a také kalichy a monstrance u oltáře, které napodobují liturgické předměty, ale jsou vytvořeny z materiálu smrti. Tento kontrast vyvolává silné a znepokojivé napětí. Konečně, jeho podpis „F. RINT Z ČESKÉ SKALICE 1870“, vyskládaný z kostí, jej povyšuje z anonymního řemeslníka na umělce, který si přivlastňuje toto unikátní dílo.

Přes svou vizuální šokantnost není primárním poselstvím kostnice horor, ale tradiční křesťanská meditace.

Dnes je kostnice světově proslulou turistickou atrakcí, což s sebou nese nevyhnutelné napětí mezi jejím posvátným účelem a očekáváním moderních návštěvníků. Reakce se pohybují na široké škále od hlubokého pohnutí po zklamání z malé velikosti prostoru.

Dva body však vyvolávají největší kontroverze. Prvním je cena vstupného, kterou mnozí považují za vysokou. Správa farnosti argumentuje enormními náklady na údržbu památky světového dědictví a faktem, že vstupenka platí i do nedaleké katedrály UNESCO.

Druhým, ještě citlivějším tématem, je přísný zákaz fotografování. Návštěvníci jej často vnímají jako nepochopitelný a omezující. Farnost však trvá na tom, že zákaz je nezbytný pro zachování pietní atmosféry místa, které je primárně prostorem modlitby a kontemplace, nikoliv turistickou kulisou. Tento spor odráží hlubší konflikt mezi dvěma způsoby vnímání: pohledem poutníka, který hledá duchovní prožitek, a pohledem turisty, který chce zážitek zdokumentovat a konzumovat.

Zatímco pařížské katakomby vznikly z hygienické nutnosti jako masivní, anonymní úložiště , a katakomby v Palermu se soustředí na zachování individuální identity a sociálního statusu zemřelých skrze mumifikaci a oděv , Sedlec je jedinečný. Zde jsou anonymní kosti použity jako surový materiál k vytvoření jednotného, komplexního uměleckého díla (Gesamtkunstwerk), které nese hluboké symbolické a teologické poselství.

Kostnice v Sedlci představuje pro moderního člověka hlubokou výzvu. V naší kultuře, která smrt sterilizuje a vytěsňuje z každodenního života , nás kostnice nutí k přímé, nemilosrdné konfrontaci s fyzickou realitou naší konečnosti.

Připomíná platónskou myšlenku těla jako „vězení duše“ , ale zároveň ji zasazuje do křesťanského rámce, kde je tělo, byť rozložené na prach, posvátnou nádobou určenou ke vzkříšení. Sedlec tak balancuje mezi pohledem na tělo jako na odhozenou schránku a jako na příslib budoucí slávy.

V konečném důsledku je sedlecká kostnice mnohem víc než jen historická kuriozita. Je to trvalé a znepokojivé umělecké dílo, které používá lidské ostatky k pokládání těch nejzákladnějších otázek: Jaký je vztah mezi naším tělem a naší identitou? Jaký smysl má život tváří v tvář jisté smrti? Tím, že proměňuje samotnou substanci lidských těl v objekty strašlivé krásy, stírá hranici mezi uměním a divákem. Připomíná nám, že materiál, z něhož je toto umění stvořeno, je tentýž, z něhož jsme stvořeni my sami. Je to katedrála postavená nejen ze smrti, ale především o smrti, a její tiché kázání rezonuje staletími s nezmenšenou silou.