Článek
Souvislosti válečných konfliktů na Ukrajině a Kosovu aneb jak se měnil světový řád
V poslední dnech slýcháme od politiků, že se změnil světový řád a mezinárodní bezpečnostní pořádek. Domnívám se, že k tomuto stavu došlo podstatně dříve než v roce 2025, a to již v roce 1999 se vznikem Kosova. Dovoluji si tvrdit, že válka proti Srbsku a vznik Kosova se staly modelem a mezinárodním vzorem pro Rusko při rozhodování o vedení současné války na Ukrajině. Byly to právě Spojené státy a země NATO, které nastavily precedent, jak řešit územní požadavky proti vůli svrchované zemi vojenskou silou a v rozporu s mezinárodním právem.
Po ukončení dělení bývalé Jugoslavie v letech 1991-2001 došlo k uznání jednotlivých nových států Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Chorvatsko, Makedonie a Černá Hora.
Jak je uvedeno výše, výjimkou vzniku nového státu bylo Kosovo, které se nacházelo na území Srbska. Většina obyvatel Kosova byla albánského původu. Postavení původního Srbského obyvatelstva se v Kosovu stále zhoršovalo. Snahou srbské vlády bylo udržet nadvládu nad Kosovem. Nevraživost mezi Srby a Albánci byla dlouhodobého charakteru a bylo to dáno i převažující většinovou nespokojeností albánského obyvatelstva a jejich snahou o nezávislost. Tyto snahy vedly k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla Kosovská osvobozenecká armáda, která zahájila ozbrojený odpor proti srbské vládě, policejním stanicím, institucím a úřadům. Tu původně administrativa USA označila za teroristickou organizaci. Roku 1997 území Kosova prakticky ovládla Kosovská osvobozenecká armáda. Ta se stavěla jak proti Srbům, tak i proti Albáncům, kteří podporovali srbskou správu. Konflikt vyústil ve válku v provincii Kosovo mezi ozbrojenými silami Jugoslávské armády a Kosovskou osvobozeneckou armádou, která trvala od 28. 7. 1998 do 11. 6. 1999. Na jaře 1999 NATO úspěšně zahájila invazi na kosovské území a vojensky zasáhlo proti Srbsku(Operace spojenecká síla). Válka v Kosovu pak brzy poté skončila tím, že Kosovo bylo dáno pod mezinárodní správu a nastoupilo cestu k nezávislosti.
Z výše uvedeného textu lze vysledovat obdobnou analogii s válkou na Ukrajině a vznikem Luhanské a Doněcké lidové republiky.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že útokem na Srbsko došlo k bezprecedenčnímu porušení mezinárodního práva a porušení svrchovanosti země. Zároveň došlo k porušení velice křehké rovnováhy sil mezi státy NATO a Ruskou federací, protože Srbsko spadalo do její sféry vlivu. Rusko jednoznačně odmítlo útok na Srbsko v Radě bezpečnosti. Výsledkem leteckých útoku zaměřených na vojenské, infrastrukturní a civilní cíle po celé zemi bylo ca 500 mrtvých a velké materiální škody. Během 78 dnů podnikla tisícovka letadel 38 000 letů a bylo svrženo 23 000 bomb. Součástí byly i útoky střelami s plochou dráhou letu Tomahawk vypálenými z lodí a ponorek v Jaderském moři v počtu 2500 bomb.
Tento jediný válečný precedent NATO po 2. světové válce na území Evropy cobi výspy novodobé západní demokracie a civilizace odstartoval porušování mezinárodního práva a je zároveň modelem a precedentem pro novou éru řešení územních sporů. Nešlo jenom o nějaké vojenské dobrodružství USA jako například v Iráku, Afganistánu nebo Vietnamu, ale tentokrát, protože se jednalo o Evropu, byly souhlasujícími spoluaktéry všechny členské státy NATO. Ti se také podporou logistiky a souhlasem s přelety podílely přímo anebo nepřímo na bombardování vojenských cílů, infrastruktury a omezeně i civilních cílů. Vojenská operace by se dala nějak omluvit, bylo to pod tlakem a nebyl znám rozsah akcí a podobně, ale velká část evropských států násilné vojenské odtržení Kosova nakonec uznala jako samostatný stát stejně jako narušení svrchovanosti území Srbska. K těmto státům patří i Česká republika. Ospravedlněním není ani dodatečná omluva presidenta Zemana Srbsku a přiznání chyby. Jde tu o politickou schizofrenii, kdy stát ČR na jedné straně souhlasil s porušení územní celistvosti Srbska a podílel se vojenskou silou na odtržení Kosova od Srbska. Pokud je obdobná situace v jiném státu a nejsme v roli útočníka a na útoku se podílí druhá strana, tak jsme zásadně proti oddělení a podporujeme svrchovanost napadeného státu. Dalším paradoxem je funkce NATO jako obranného společenství. V případě útoku na Srbsko se NATO chovalo jako útočník, protože Srbsko nebylo členem, nenapadlo členský stát a nepožádalo o bombardování. Rada bezpečnosti neschválila útok. Proti útoku bylo Rusko a Čína. Šlo o útok na spojence Ruska.
Nechci obhajovat Rusko. Na vlastní oči jsem 21. 8. 1968 viděl u Rozhlasu mrtvé oběti srovnané na chodníku na Vinohradské ulici v Praze, takže vím co dokáže Rus. Zrovna tak je jasné, že řada tehdejších okupantů byla z Ukrajiny a velel jim Leonid Brežněv, který se narodil na Ukrajině. Tím chci jenom říci, že nic není černobílé.
Prvořadým cílem tohoto článku není snaha obviňovat jednu či druhou stranu, ale ukázat souvislosti politických rozhodnutí a apel na rozum včetně žádosti na politiky, že silové válečné řešení nemá vítěze a vždy na tom doplatí obyčejní lidé. Proto by měla být snahou každého politika jednak prevence a pokud se to nezdaří, tak hledání mírového řešení . A to mi u naší vládnoucí politické garnitury chybí, zvláště pokud vrcholovou politiku dělají „děti“ typu pan Lipavský jako ministr zahraničí nebo paní Gregorová jako poslankyně evropského parlamentu bez znalosti souvislostí a možných dopadů. Při vší úctě jim to ani snad nelze vyčítat, protože nemají životní zkušenosti a možná jim chybí i ten pohled přes vlastní děti.
Druhým cílem je ukázat, že každá akce může vyvolat protiakci, která potom svou podstatou může vyvolat příčinou souvislost. Může potom dojít následně k narušení důvěry, porušování práva, nerespektování zájmů a ohrožení druhé strany. Proto je dobré vyvarovat se siláckých „stádovitých“ řešení a starat se o vlastní zájmy státu a nezadávat příčinu k atakům a konfliktům. Že to asi jde, ukazují například státy střední Evropy přibližně naší velikosti jako je Rakousko a Švýcarsko.
Závěrečné poučení bych obecně definoval tak, že „nelze kázat o vodě a přitom pít víno“. Myšlena je tím skutečnost, že pokud západní společenství samo změní světový řád a mezinárodní bezpečnostní pořádek v případě jednoho konfliktu (Kosovo), nemělo by potom toto společenství požadovat na druhé straně (Rusko), aby se chovala jinak, když tato strana převzala chování a model právě západního společenství.
Václav Beneš
