Článek
„Vstávej nebo babička pojede sama.“
Bart otevřel oči a pohlédl na svého dědečka, který stál z otevřených dveří. Připomínal tak trochu ty obrazy, které viděl v muzeu i když tam původně ani nechtěl jet ale nikdo se jej neptal.
Vstal z postele a s pohledem odsouzence na smrt vstal z postele.
„Vypadáš jako by si byl starší, než já. Rychle se obleč a přijď dolů“ řekl jeho děda a zavřel dveře aby mu dal čas na probuzení.
Bart se oblékal a přitom nemohl uvěřit tomu, kam dnes pojedou. Opravdu půjdou nakupovat věci do kouzelnické školy? Už trochu živěji vyšel ze svého pokoje.
**
Bart seděl u stolu a sledoval snídani před sebou. Jak se ta vesnice jmenuje? Zeptal se neadresně.
„Sahar,“ odpověděla jeho babička a už si oblékala černou bundy.
Bart odklidil talíř a oblékl si modrou bundu. Potom sáhl po zelené šále.
„Taková zima zase není, je teprve začátek září.“ zastavila ho babička.
Bart pohlédl přes prosklenou část dveří. „Ted jsem tam viděl ledního medvěda, určitě je velká zima.“
Jeho babička se zamračila. „Okamžitě vyjdi ven nebo tě v té vesnici prodám nějaké ježibabě.“
Bart se podíval na sebe do zrcadla. „Mě by nechtěla, jsem hubený.“
Žena se rozesmála. „Zoufalá situace, zoufalé činy. Pokud bude hladová, určitě bude brát i tebe.“
Bart vyšel ven a pohlédl na zvonek u dveří. „Maller, jak to jméno vůbec vzniklo?"
Jeho babička si povzdechla. „Už musíme jít, nebo tam nedorazíme nikdy.“
„Říkala si, že se jmenuješ Elizabeth, po své matce, mojí prababičce ale jak jsme přišli k tomu příjmení?"
„Je to jméno, které je staré mnoho let. První doložený člen našeho rodu, byl Mandred Maller.“
„Co dělal zajímavého?“ zeptal se Bart
Elizabeth ho chytila za ruku aby ho převedla na druhou stranu ulice. „Byl to lovec.“
„Čeho?“ zeptal se Bart
Jeho babička místo odpovědi vzala svoji velkou kabelku a začala v ní něco hledat. Po pár minutách, které Bartovi připadali jako sto let, se na něj podívala.
„Mandred Maller byl sice prokazatelně lovec ale nejsem jistá, čeho vlastně. Existovaly pověry, že lovil příšery ale dříve jsem nad tím jen mávla rukou. Ted si tím ale nejsem zase tak jistá"
Potom se podívala na křižovatku před sebou. „Podle plánku musíme jít tudy, brzy bychom tam měli být.“
S tím vyrazili po chodníku.
**
Babička spolu s Bartem dorazili podle instrukcí pavoučice přímo do míst, kde by měla být tajná vesnice Sahar i když jí to stále připadalo nemožné. Jak by na autobusovém nádraží mohla být zastávka o které vlastně skoro nikdo neví.
Došly tedy k číslovaným sloupům, které označovaly jednotlivé zastávky.
Tam jí Bart zatáhl za ruku a ukázal k oblouku ve zdi budovy. Jasně viděli, že se jedná o průchod ale nedohlédli na to, co je čeká za ním. Bylo sice poledne ale v oblouku to vypadalo, jakoby hleděli do tmy.
Oba dva se ale vypravili přímo k němu. Prošli pod obloukem z červených cihel a došli na menší prostranství obehnaného zdmi. Nikde ani stopa po silnici nebo autobusu.
Bart hleděl na beton, který byl snad starší než jeho babička. Vypadalo to spíše jako nějaké zapomenuté místo na popelnice.
Oba sledovali zdi kolem sebe a přemýšleli, co dělat dál.
Brzy se ale ozvalo zvláštní cinkání. Oba se rozhlíželi, kudy by vlastně mohl přijet autobus i když tam nebylo na něco takového místo. Nakonec se zeď po jejich pravé straně rozvlnila jako vodní hladina a přímo skrz ní projel modrý autobus.
Oba dva procházeli kolem autobusu a přemýšleli, jestli se nezbláznili. Stále ještě napůl vězel ve zdi, která se stále podivně vlnila.
Dveře autobusu se otevřely a ven vyšla zvláštní žena v zeleném.
„Dobrý den. Mohu vám nějak pomoci?“
„Dobrý den“ pozdravil také Bart a udělal by to i bez rány, kterou dostal do zad od svojí babičky. Ta se tak jistila, že se bude chovat slušně a v tomto počínání jí nezastavil ani magický autobus, který se právě vynořil ze zdi.
Bart vešel jako první, jeho babička zatím mluvila s ženou v zeleném, podíval se na zadní konec autobusu, kde by měl být pohled na cihlovou zeď ale viděl tam jen staromódní tmavá sedadla. Jeho babička do něj šťouchla, aby šel rychleji.
Nakonec si našli volná sedadla a oba trochu nervózní, si sedli.
Bart pohledem prozkoumával vše okolo. Čekal nějaká magická stvoření ale tohle vypadalo jako normální autobus, trochu ho to i zklamalo.
Náhle se ale rozjel a vše nabralo poněkud jiný spád. Autobus projel další zdí, aniž by to na lidi uvnitř mělo nějaký vliv a náhle vyjel na silnici, kterou Bart nepoznával.
Náhle nadskočil když sebou autobus škubnul. Nejdříve si myslel, že usnul, protože autobus byl poněkud dál. Podíval se na hodinky a zjistil, že se to ale nestalo.
Začal si dávat na jízdu větší pozor a zjistil, že takových skoků je to poněkud více.
Autobus nejel po silnici ale spíše skákal, s menšími přestávkami.
„Babi, on skáče,“ řekl nadšeně.
Chvilku čekal na nějakou reakci ale bylo ticho. Podíval se na ní a zjistil, že je poněkud bledá.
„Tobě je špatně?“
Hned přikývla a dál hleděla před sebe.
Bart zjistil, že se krajina kolem nich mění. Listnaté stromy nasáklé smogem vystřídal divoký les, který rozhodně ještě neznal. Náhle se stromy dali do pohybu a na nebe vylétl obrovský zelený drak. Tvor několik minut plachtil souběžně s autobusem.
„Babi, to je drak!“
Vykřikl šokovaně a nadšeně zároveň.
„Pomooc!“ zavolala vyděšeně.
Potom se otočila a rozhlédla se po lidech kolem nich. Všichni ale byli v klidu. Nakonec se objevila i žena, která je pouštěla do autobusu. „Klid prosím, brzy budeme na místě.“
Bart se na ní vyděšeně otočil. „To je drak, můře zničit celý autobus.“
Žena ale zakroutila hlavou. „Proč by to ale dělal?"
Bart jí vůbec nechápal. „Je to drak!"
Žena se na něj ale usmála a znovu zakroutila hlavou. „Ve škole se dozvíš víc, ted ale řeknu pouze, že nám nic neudělá.“
Bart si neochotně sedl a sledoval, jak obrovské zvíře mizí za obzorem. Opravdu nebyl čaroděj a postupně u docházela, jak málo, toho vlastně ví.
Otočil se na svoji babičku, která se snažila vypadat klidně i když se jí to moc nedařilo. Vždy jí měl jako záchranu, byla tu aby mu pomohla, poradila. Ted ale na tom byli oba dva stejně, stejně špatně.
Zbytek cesty pobíhal v klidu a k Bartově smůle i v klidu. Nakonec ale začal autobus zpomalovat a jemu bylo jasné, že se blíží ke konci cesty.
