Článek
Líznout si duši: Proč se bojíme péče o vnitřní svět
Rád a často mluvím s lidmi. Považuji to za dobrodružství – jako když se vydáte na výpravu do neprobádaného kraje. Sotva vyjdu z fascinace jedním životním příběhem, hned se přede mnou otevře další. Lidé jsou na světě už tisíce let, a přesto je každý z nás jedinečný. Vzorce se opakují, kulisy se mění, ale každá duše je originál.
Nemáme problém věnovat čas a pozornost sami sobě. Studujeme, chodíme do posilovny, čteme knihy s titulky jako „Jak se stát milionářem během týdne!“, dbáme na zdravou výživu, děláme si nehty, jezdíme do světa, někdy i vydržíme šestnáctihodinovou operu. Umíme se o sebe postarat. Kdybychom byli kočky, lízali bychom si kožich od rána do večera.
Jenže jakmile přijde na péči o duši, něco se zadrhne. Přitom podle průzkumů až 80 % Čechů považuje duševní zdraví za stejně důležité jako to fyzické. Skvělé číslo. Jenže přiznat si, že v sobě něco nezvládám, že mám duši v troskách, je stále obaleno slizem studu.
Možná je to tím, že jsme po staletí zvyklí svěřovat se jen za dřevěnou mřížkou zpovědnice. Možná se některých svých myšlenek bojíme, protože v nás vzbuzují pocit hanby. Možná máme dojem, že když něco nedáme, jsme selhali. A možná se jen bojíme bolesti.
Naše psychika si pamatuje bolest stejně dobře jako tělo. Když se jako děti popálíme ohněm, naučíme se mu vyhýbat. A stejné je to s bolestivými vnitřními prožitky – uložíme je hluboko, odsuneme bokem. Nevidíme je, ale pořád jsou tam. Nezpracovaná zranění si neseme dál, někdy jako součást osobnosti.
Malý chlapec vyrůstá v rodině, kde láska neexistuje a rány přicházejí častěji než objetí. Jeho vnitřní svět se otřese. Bolest je tak silná, že ji musí někam odložit. Ego pomůže – trauma zatlačí do nevědomí. Na jeho základech si vybuduje osobnost: silný, tvrdý, bez emocí. O třicet let později pije první ligu a mlátí vlastní ženu. Jen smyšlený příklad? Možná. Ale opravdu tak vzdálený realitě?
Na duši nejsou modřiny vidět. Nechodíme s ní na rentgen. Neříkáme „mám duševní horečku“ nebo „zlomil jsem si radost“. A tak přehlížíme, ignorujeme, přežíváme. Jenže právě tím se bolest ukrývá hlouběji. A dřív nebo později si najde cestu ven – skrze tělo, chování, závislosti, vztahy. Nebo skrze ticho. To nejhorší ticho: v sobě.
Kdy naposledy ses zastavil a vnímal, jak se vlastně máš? Ne „co všechno máš rozdělané“, „co tě čeká“ nebo „kdo tě štve“, ale jak ti je uvnitř? Někdy stačí pár minut ticha. Jindy pomůže rozhovor s někým blízkým. Psát si deník. Jít do lesa. Vypnout sociální sítě. A někdy je čas vydat se dál – třeba na cestu jménem psychoterapie.
To není slabost. To je odvaha. Přiznat si, že mám v sobě něco bolavého, je akt síly. Vzít to do ruky a začít o to pečovat, je akt naděje.
Každý máme možnost volby. Můžeme jet po své cestě na koni jménem psychoterapie, nebo se vydat pěšky, stopem, vlakem v podobě knihy, rozhovoru, modlitby nebo obyčejného ticha. Možností je spousta. A stejně tak je na světě dost lidí, kteří jsou připraveni pomoci. Duše si zaslouží stejnou pozornost jako tělo. Možná i větší.
