Článek
Narodil jsem se pár dní po válce, tak si to spočítejte, kolik mi bylo v šedesátých letech, než přišel ten srpnový den. A pak jednadvacátého k nám s rachotem neurvale vtrhli přátelští sousedé. Ze dne na den zlom a pak dlouhá léta bez nadějí. Pro naši generaci, o to víc pro naše rodiče, zůstalo málo důvodů k optimizmu. Přesto ale naděje neuhasla. Pošilhávali jsme jako ostatní za ostnatý drát. Za hranicemi záviděníhodný svět – s úplně obyčejným životem ve svobodném prostředí. Sledovali jsme s napětím postupné snahy západních států o integraci. Pro nás nedostupná meta: jak by to bylo úžasné, kdybychom také my k nim patřili!!! Kdyby se Evropa inspirovala kontinentem za mořem a její státy by se také spojily do jednoho silného. V našich představách vize o vzniku jakýchsi Spojených států evropských. Jedna kultura, jedna měna, jedna silná armáda. Byli jsme přeci tisíce let součástí západní civilizace, a proč by nám měl být návrat do civilizovaného světa odepřen? Stát se opět součástí Evropy a už tam zůstat.
Za dvacet let se stalo neuvěřitelné, o čem jsme jenom snili. Neurvalí museli odtáhnout. Ostnaté dráty zmizely. A otevřely se možnosti. Nečekaná šance opět se opět přiřadit do západní civilizace. A oni nás přijali.
Neuvěřitelné, že se toho i moje generace dožila. A vstoupit do Evropské Unie následně i do NATO spolu s námi spěchali další státy z východního bloku, jako o závod. Součástí EU jsme se konečně stali v roce 2004 po referendu, kterým jsme se zároveň zavázali přijmout euro.
Před dvaceti lety závazek a stále nic. Ostatní státy z východního bloku neotálely. Měly trpkou zkušenost. Byly si vědomy hrozby z východu a tedy důležitosti společné měny pro zrychlení a hlavně zpevnění integrace. Litva, Lotyšsko. Finsko, Estonsko, Chorvatsko, Slovinsko a také Rakousko.
A u nás? Z většiny stran stále jen vytáčky: …“ještě prý nejsme připraveni… ne ne, ještě ne, to by pro nás nebylo výhodné … a pak znovu…. ne euro ne, určitě bychom na tom prodělali… euro ne, ne, chraň bůh, to bychom museli bychom platit resty těch chudších států… Euro prý ano, ale musí se potvrdit znovu referendem… teď ale prý není vhodná doba, zdaleka ještě ne… musíme počkat až na tom vyděláme… Euro ano, ale nyní ne, všecko by se zdražovalo a lidi by přišli o peníze… Euro rozhodně ne, protože bychom přišli o suverenitu… zkrátka ne, ne, ne, dnes není vhodná ekonomická situace… někdy v budoucnu ano, ale teď ještě ne.“ A tak stále dokola znovu a znovu už dvacet let. Pouze ten jednostranný „ekonomický“ pohled, který se smrskl jen na to škudlivé - zda je to pro nás výhodné a zda-li na tom neproděláme. A místo solidního přístupu tak společnou měnou znejistit a strašit lidi.
To víte, že vše v evropském společenství není, jak by mělo. Skřípání je někdy docela hlasité. Ale idea spojení Evropy je silná. A pro nás, zejména v kontextu s dnešním děním ve světě, na východě - je bezesporu jedinou zárukou naší existence. Nevím, zda přijetím eura ztratilo svoji suverenitu Rakousko, Řecko, Slovensko, Chorvatsko a dalších … 16 států. Myslím, že nikoliv. Ani u našich sousedů se svět nezbořil. Závidím Slovákům, že byli o tolik prozíravější. Patnáct let platí společnou měnou, žádná národní katastrofa je nepostihla, ani bankrot. A mezi námi – zvládli to excelentně, zcela bez problémů, bez otálení a bez újmy, bez ochuzení svých obyvatel.
Otázka přijetí eura totiž není výhradně jen ekonomickou záležitostí. Je to totiž náš vlastní závazek, jehož splnění odráží naši věrohodnost. Vypovídá o tom, zda je náš zájem spolupracovat s ostatními západními zeměmi skutečný. Zda nám na společné věci opravdu záleží. A také, že umíme držet slovo. Spolupracovat znamená také sdílet rizika. Přístupem k společné měně přeci dáváme najevo, že stojíme o společný dům. Že to není stále jen My a Vy. A rozhlédneme-li se dnes, v tyto dny kolem sebe - neuškodilo by nám trochu více prozíravosti?.
Chováme se jako chytrá horákyně. Kroutíme se, vytáčíme, mlžíme, chytračíme. Promiňte mi to, ale stydím se za nás. Odpusťte mi netrpělivost starého muže.
