Článek
O rodiče se starat máme. Ale co přesně znamená „postarat se“?
Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka v posledních týdnech otevřel debatu o tom, jakou roli má při péči o stárnoucí nebo nemocné rodiče hrát rodina a jakou stát.
Podle veřejně prezentovaného postoje má být rodina první, která se pokusí péči zajistit, a stát má pomoci ve chvíli, kdy rodina péči sama nezvládne. Současně se mluví také o možnosti, že by děti v některých případech přispívaly na náklady pobytové péče svých rodičů. Konkrétní podoba takového opatření však zatím není schváleným pravidlem.
Na první pohled s tím lze těžko polemizovat.
Rodiče se o své děti starají, když jsou malé. Je přirozené, že v pozdějším věku mohou děti pomáhat svým rodičům.
Jenže mezi „pomáhat rodičům“ a „převzít plnou péči o nesoběstačného člověka“ je obrovský rozdíl.
A právě ten se v podobných debatách podle mé zkušenosti příliš často ztrácí.
Déle než pět let jsem věděl, co znamená péče 24/7
O svou matku s Alzheimerovou nemocí jsem pečoval více než pět let.
Ne několik hodin týdně.
Ne jen o víkendech.
Ne tak, že bych večer zavřel dveře a měl hotovo.
Byla to péče 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
Člověk v takové situaci postupně zjistí, že slovo „péče“ je vlastně příliš mírné.
Je to neustálá přítomnost. Hlídání. Pomoc. Vysvětlování. Opakování. Přizpůsobování dne člověku, který už nedokáže fungovat samostatně.
A také neustálá připravenost na to, že se něco stane.
To není výpomoc v rodině.
To je životní režim.
Práce z domova není řešením pro každého
Často slýcháme, že dnešní doba nabízí možnost pracovat z domova.
Ano, v některých situacích může práce na dálku pomoci.
Jenže člověk pečující o nemocného rodiče nemá automaticky klid na práci jen proto, že pracuje doma.
Pokud potřebujete být u nemocného člověka prakticky neustále, nemůžete si jednoduše na osm hodin zavřít dveře pracovny.
Telefon zazvoní.
Je potřeba pomoci.
Něco vysvětlit.
Zkontrolovat.
Připravit jídlo.
Uklidnit situaci.
A za deset minut může přijít další přerušení.
Pro zaměstnance to může znamenat problém s pracovní dobou a výkonem práce.
Pro člověka pracujícího na vlastní účet je situace někdy ještě tvrdší.
Nemůžete si jednoduše vzít zakázku, když nevíte, zda ji budete schopni za týden dokončit. Nemůžete klientovi garantovat termín, pokud jste každou chvíli nuceni přerušit práci. A nemůžete si dovolit dlouhodobě pracovat jen ve chvílích, kdy nemocný člověk zrovna spí.
Výsledkem může být omezení práce, nižší příjem a postupná ztráta profesních kontaktů.
Když pečujete, platíte také jinou cenu
O ekonomických nákladech péče se mluví.
O těch osobních už méně.
Pečující člověk často omezuje svůj vlastní život.
Nemá čas na přátele.
Nemůže spontánně odjet.
Nemůže si jednoduše naplánovat dovolenou.
Nemůže být několik hodin mimo domov, pokud nemá někoho, kdo ho zastoupí.
A postupně se může stát, že se jeho vlastní svět zmenší na byt, dům, nemocného člověka a několik nezbytných povinností.
Člověk si to často uvědomí až zpětně.
Když péče skončí.
Největší změna přichází až potom
O konci péče se většinou mluví jako o okamžiku, kdy se pečujícímu uleví.
Jenže tak jednoduché to není.
Když člověk několik let žije v režimu, kdy se celý jeho den odvíjí od potřeb druhého, vytvoří si nový způsob života.
A potom přijde den, kdy už není koho krmit.
Není koho kontrolovat.
Není komu připomínat léky.
Není koho uklidňovat.
Není komu pomáhat.
Zůstane ticho.
A v tom tichu člověk najednou zjistí, že přišel nejen o blízkého člověka, ale také o roli, která několik let určovala jeho život.
Já jsem o svou matku přišel po více než pěti letech nepřetržité péče.
Samotná ztráta byla samozřejmě velmi těžká.
Ale byla v ní ještě jedna zvláštní bolest.
Skončilo něco, čemu jsem věnoval velkou část svého života.
A najednou jsem měl začít žít jinak.
„Tak teď už můžeš zase normálně pracovat“
Jenže návrat do normálního života nefunguje jako vypínač.
Péče skončí dnes.
A zítra člověk nemusí být automaticky připravený nastoupit do práce, obnovit všechny kontakty, přijmout stejné množství zakázek a fungovat stejně jako před lety.
Něco se změnilo.
Člověk se změnil.
Jeho priority se změnily.
A někdy se změnila i jeho profesní situace.
To není argument proti tomu, aby se rodiny o své rodiče staraly.
Je to argument pro to, abychom si přiznali skutečnou cenu takové péče.
Rodina není sociální služba
Myslím si, že rodina má mít v péči o své blízké své místo.
Ale rodina nemůže automaticky nahradit sociální systém.
Dcera nebo syn nejsou profesionální pečovatelská služba.
Ne každý může přestat pracovat.
Ne každý má vhodné bydlení.
Ne každý má sourozence, se kterým se může vystřídat.
Ne každý má partnera, který dokáže převzít část povinností.
A někdy není ani fyzicky možné zvládnout péči o člověka s pokročilým onemocněním doma.
To neznamená, že rodina selhala.
Znamená to, že některé formy péče jsou prostě nad síly jednoho člověka.
A co když rodina péči zvládne?
Tady vidím ještě jeden důležitý paradox.
Domácí péče může být pro stát i společnost velmi významná. Rodina v takovém případě přebírá část práce, kterou by jinak musely zajišťovat sociální a zdravotní služby.
Jenže účet za tuto péči často přichází do rodinného rozpočtu.
V podobě nižšího příjmu.
V podobě přerušené kariéry.
V podobě ztracených pracovních příležitostí.
A někdy také v podobě toho, že pečující člověk po letech zjišťuje, že se na pracovní trh nevrací ze stejného místa, ze kterého odešel.
Proto bych se při debatě o odpovědnosti rodiny ptal také na odpovědnost společnosti.
Jak pomůžeme člověku, který několik let pečoval?
Jak mu pomůžeme vrátit se do práce?
Jak mu umožníme zachovat si alespoň část pracovního života?
Jak zajistíme dostupné odlehčovací služby?
A co uděláme ve chvíli, kdy už rodina péči opravdu nezvládne?
Nejde jen o peníze
Péče není pouze ekonomická otázka.
Je také otázkou času.
A čas je něco, co si člověk nemůže půjčit.
Když několik let věnujete prakticky celý svůj den jinému člověku, nemůžete stejný čas současně věnovat práci, vlastní rodině, přátelům nebo odpočinku.
Proto nestačí říct: „Rodina se má postarat.“
Je potřeba dodat:
Za jakých podmínek?
A především:
Co bude následovat, když rodina už nemůže?
Pane ministře, rodina ano. Ale pečující také potřebují pomoc
Pane ministře, nechci tvrdit, že se děti nemají o své rodiče starat.
Naopak.
Sám jsem to udělal.
Vím ale také, kolik taková péče člověka stojí.
Proto bych si přál, aby se při debatě o odpovědnosti dětí za své rodiče nemluvilo jen o povinnosti rodiny.
Mluvme také o povinnosti společnosti vytvořit podmínky, ve kterých rodina nebude na péči sama.
Potřebujeme dostupné terénní služby.
Potřebujeme odlehčovací služby.
Potřebujeme možnosti, jak kombinovat práci a dlouhodobou péči.
Potřebujeme myslet na lidi, kteří kvůli péči o rodiče omezili svou profesní kariéru.
A potřebujeme myslet i na ty, kteří se po letech péče snaží znovu najít své místo v běžném životě.
Protože pečující člověk není jen někdo, kdo „se postaral“.
Je to člověk, který často na několik let odsunul vlastní život stranou.
Kdo se tedy postará o pečující?
To je otázka, kterou si podle mě musíme položit dřív, než začneme mluvit o dalších povinnostech rodin.
Protože pokud chceme, aby se lidé o své rodiče skutečně starali, musíme jim dát možnost to zvládnout.
Nejen morálně.
Ale také prakticky, ekonomicky a lidsky.
Já jsem se o svou matku postaral.
Udělal bych to znovu.
Ale také vím, že člověk může zvládnout obrovské množství věcí, pokud ví, že na to není úplně sám.
A právě v tom by podle mého názoru měla být role státu.
Ne nahradit rodinu.
Ale podržet ji ve chvíli, kdy už její síly nestačí.
Poznámka autora: Při přípravě a stylistickém zpracování tohoto článku byl využit nástroj generativní umělé inteligence. Za obsah, osobní zkušenost, názory a konečnou podobu textu odpovídám jako autor.
