Článek
Ocitám se v lázeňské jídelně jako lázeňský host ve svém fantazijním, alternativním mládí. Podává se výběrové jídlo. A já si povídám se slečnami, sedíme u společného stolu. Je mi s nimi příjemně. Personál úplně na super úrovni v duchu přátelství a pohostinnosti.
Zbývá mi však den do ukončení mého lázeňského pobytu. Opravdu mi bude smutno. Rád bych si zdejší pobyt s nimi zopakoval. Ještě zbývá poslední procházka se vzájemným povídáním, výměnou adres.
Pak už noc v mém lázeňském pokoji. Ráno snídaně, loučení, odhlašování z lázní a odjezd domů.
Jenže já nechci odsud odjet, i když jsem se již odhlásil.
Chtěl bych se opět zde zaregistrovat. Nemůžu, všechny pokoje obsazené! Vidím své vrstevníky a vrstevnice, jak v lázeňském areálu procvičují týmový sport a hry. Zapojuji se do hry, i když bych se rád ocitl opět u společného stolu s milými slečnami. Avšak nastává noc, ujel mi totiž poslední autobus. Nemůžu domů. Nemám ani zamluvený lázeňský pokoj. Vyspím se tedy na lavičce tam někde v lázeňském parku, počkám na ranní spoj. Obloha jasná, plná hvězd. Ráno se probouzím, třesu se podzimní zimou.
Jednou vstoupím do řeky, na niž budu s láskou a respektem vzpomínat, jindy se to povést nemusí.
Konečně přijíždím domů! Sedím v jedné místnosti, která je mým pokojem, zároveň i kuchyní. Venku prší, jsem pod jednou střechou, a já vzpomínám na to hezké, co bylo. Rád bych si to zopakoval, ale kdoví, v jaké fázi se ocitne tekoucí řeka života mého i okolního, skutečného i fantazijního.
Václav Kovalčík, Zlín
