Článek
Je velikonoční nedělní večer. A já jsem úplně zoufalý, neboť asi pomlázka nebude. Nedávno jsem se seznámil s jednou dívkou, která chodí do kostela.
Navracím se do svého zanedbaného bydliště tam někde v suterénu. V jedné posteli spí jeden můj spolubydlící, a já mám svou druhou postel. Tuze se mi motá hlava.
A tak naštěstí spadnu do svého lůžka v tmavé místnosti suterénu.
Je velikonoční pondělí, a já vylívám moč z kyblíku do umyvadla. Z okna spatřím dívku, a já za ní běžím, až se ocitám v Husově sboru v Náchodě, který se přemění na katedrálu.
Zde se koná bohoslužba, kde jsem pozván na snídani s věřícími dívkami. Usedám ke společnému stolu s občerstvením. Vše plyne v přátelské atmosféře, ale jakmile bohoslužba skončí, tak dívky a snídaně zmizí. Jen jedna slečna zapomněla své brýle. Bezmocně váhám, jak se dál zachovat.
Byl to totiž přelud, jenž něco hmatatelného zapomněl.
Nezbývá mi, než se vrátit do starých časů a mého zaběhnutého života, ačkoliv bych rád svůj život změnil k lepšímu a pohodovému, ale v téhle bytové krizi to ani nepůjde. To by se musel stát zázrak, na nějž čekám již přes třicet let.
Václav Kovalčík, Zlín
