Článek
Proč máme potřebu pořád dokazovat, že jsme v pohodě?
Někdy stačí deset minut na Instagramu a člověk má pocit, že žije špatně.
Všichni jsou produktivní, mají čisté kuchyně, zuby jako perly a vztahy, co voní jako nové auto. Někdo právě běhá, jiný se směje s partnerem při kávě, další vyklízí sklep a stíhá u toho mluvit o sebelásce. A k tomu zelený smoothie, vděčnost za pondělí a nápis „v klidu“ na mikině za dva litry.
A já? Sedím doma. Koukám na kupu prádla, co čeká už třetí den u pračky. V hlavě mi hučí nesplněné úkoly, v nohách a hlavě únava, kterou by nevymazal ani zimní spánek. A i když to vím – i když vím, že většina těch postů je jen pečlivě sestavený výběr –, stejně mám pocit, že bych měl být víc „v pohodě“.
Že bych měl taky dělat věci správně. Správně jíst, správně dýchat, správně odpočívat. A hlavně správně vypadat, i když zrovna nestíhám.
Pohoda jako nová norma
Dřív se mluvilo o úspěchu. Dnes o pohodě. Ale jen málokdo si všiml, že ta „pohoda“ se mezitím stala novou metou.
Nestačí už jen zvládat život – musíme ho zvládat s úsměvem. Být klidní, vděční, vyrovnaní. Umět si udělat čas. Umět si ho užít – a neřešit. A zároveň všechno vědět.
Je to zvláštní tlak – být až dokonalý nejen navenek, ale i uvnitř.
Jako by duševní rovnováha byla novou formou disciplíny. Novým výkonem. Novým předmětem, ze kterého se známkuje. A nechcete z něj přinést čtyřku.
A tak se stane, že když se necítíme v pohodě, máme pocit, že selháváme. Nejen ve škole, v práci nebo ve vztazích. Ale i v té pohodě samotné.
Jako by největší hřích dneška nebylo být unavený, smutný nebo naštvaný – ale přiznat to nahlas.
Dokonalost s filtrem
Sociální sítě se proměnily ve vitríny. Nejen pro výkony, ale i pro psychický stav.
Už nestačí být šťastný – musíme být šťastní esteticky. V klidu, ale stylově. Zranění, ale inspirativně.
A kdo to neumí, ten se snaží aspoň držet krok. Porovnává svůj vnitřní chaos s pečlivě sestříhanými střípky cizího života. A i když víme, že ten obrázek není celý – stejně nás to vtahuje. Jako gravitace.
Život je spíš jako nedopsaný seznam úkolů než dokonale načasovaný reel. A přesto se tváříme, jako by to mělo být naopak.
Jako by největší tragédií nebyl rozbitý vztah, ale rozmazaná fotka.
Síla říct „nejsem OK“
Zranitelnost. Slovo, které zní, jako by znamenalo slabinu. Jako by to byla trhlina, kudy nám něco uteče – důstojnost, respekt, autorita. Jenže co když je to právě naopak?
Co když právě tam, kde končí kontrola nad dojmem, začíná něco opravdového?
Něco, co se nedá okecat, vyfiltrovat, seřadit do karuselu.
Říct „nejsem OK“ je možná jedna z nejtěžších vět, které dnes můžeme vypustit z pusy. Ale je v ní síla. Ne teatrální, ne heroická. Spíš tichá, hluboká.
Taková, která umožní i ostatním se konečně nadechnout.
Protože když přestaneme hrát, můžeme konečně začít něco opravovat. Možná ne všechno. Ale aspoň začít.
Realita jako nový trend
Naštěstí se něco mění. Jako by toho bylo na všechny už moc. Objevují se lidé, kteří už nemůžou – nebo nechtějí – udržet dekorum. A místo vyleštěných foteček (z dovolené, kterou budou ve splátkách ještě rok doplácet) sdílejí realitu.
Účetní, co napíše o přečerpaném kontokorentu. Máma, co přizná, že by nejradši odjela na víkend úplně sama. Kluk, co mluví o terapii, aniž by se u toho omlouval.
Lidi, co si nehrají na „v pohodě“, a přesto – nebo právě proto – mají co říct.
A svět se nesesypal. Naopak. Spousta lidí si oddychla. V tom neuhlazeném přiznání se poznali. V tom nehezkém bylo něco osvobozujícího.
Protože najednou nebylo třeba stát rovně. Stačilo prostě stát. Klidně i trochu nakřivo.
Dovolit si nebýt v pohodě
Možná jsme se jen unavili. Ne z práce. Ale z toho, jak se snažíme být pořád „OK“.
Z toho, jak se kontrolujeme. Jak ladíme svou psychickou hladinu, abychom byli přijatelní – i pro sebe.
Ale život není hladký. A možná chyba není v nás, ale v představě, že by být měl.
Díky Projektu 23 potkávám lidi, kteří už na tuhle hru nemají energii.
Lidi, co spadli, prošli si závislostí, vězením, rozpadem v jakémkoli myslitelném smyslu slova. Někteří se snažili „držet pózu“ až do poslední chvíle. Jiní to nikdy neuměli. A přesto – nebo právě proto – z nich často vyzařuje něco, co se nedá naučit.
Tichá důstojnost. Bez filtru. Bez publika. Jen tak.
Protože přiznat, že to nejde, neznamená vzdát se. Znamená to přestat lhát.
A někdy to úplně stačí.
Když je v pohodě nebýt v pohodě
Možná bychom si mohli dát svolení. Aspoň občas.
Nechat koš na prádlo košem. Odpovědět na zprávu až zítra. Říct „nevím“. Nebo „nezvládám“. A nezaleknout se toho ticha, které po těch slovech přijde.
Možná právě v tom tichu něco začne růst.
Něco opravdového. Bez filtru. Bez přetvářky. Bez důkazu.
Jen my. A moment, kdy poprvé za dlouhou dobu nejsme „v pohodě“ – ale jsme opravdoví.
